Bydlení

Bydlení na venkově je zajímavější, protože většina z nás má předky z vesnic, které byly dlouho udržovány v poddanství. Proto se řada badatelů může dopracovat až hluboko do časů nevolnictví. Zatímco v městském bydlení se od 18. století začínají plošně objevovat prvky určité reprezentace, na venkově je to vyjímkou až do poloviny 19. století, kdy i na vsi najdeme parádní světnice, v nichž se však přebývalo jen občas, při slavnostnějších příležitostech, spíše se zde ukládalo nevěstám věno atd.

Jedním z mála svědectví o vesnickém domě 15. století. je výpověď potulného studenta. Podle ní museli obyvatelé roubeného domu při zatápění opustit jizbu, protože se naplnila kouřem. Jizba bývala zakouřená, protože měla pec i ohniště otevřené do obytného prostoru.

Až v období renesance je možno zaznamenat závažnou změnu v uspořádání otopného zařízení. Spočívala ve zdánlivě prostém momentu, kdy se jizba mění ve světnici díky tomu, že se pec orientuje ústím ohniště do síně a zvětšují se okna, která se zasklívají. K tomuto došlo někdy na přelomu 16. a 17. století. Tyto inovační proudy pronikaly na vesnici jen velmi pomalu, hlavně podle charakteru jednitlivých regionů s rozličnými hospodářskými, přírodními i sociálními podmínkami. Nejdříve se uplatňovaly v prostředí sociálně silnějším.

Na konci středověku byl vesnickým domem sevřený srub s nepatrnými okenními otvory, nízkými dveřmi a s převýšenou strmou valbovou střechou a s dýmními otvory. Ten se postupně měnil na stavební útvar pološtítový až štítový.

Lidový dům v českých zemích je zpravidla jednotraktový trojdílný, buď komorového typu - světnice, síň, komora, chlév, umístěny až za komorou a přístupný jen ze zápraží -  nebo typu chlévního - světnice, síň, chlév přístupný ze síně domu, ale i ze zápraží - a nebo smíšeného komoro-chlévního typu - komora i chlév přístupné ze síně.

Budovy byly doplněny špýcharem neboli sýpkou. Byly to samostatné dřevěné či zděné nebo hrázděné objekty, určené především ke skladu obilí na příští setbu., k uložení sezonně užívaných nebo odložených předmětů i k letnímu nocování a to zvláště mládeže. Z důvodů požárních byl umisťován v patřičné vzdálenosti mimo usedlost, ale v dohledu obytného domu. Jako sýpka byl užíván též podstřešní prostor domu, komora byla nahrazena špýcharem nebo byl špýchar situován ještě nad komorou. Tak mohlo dojít k vývoji tzv. špýcharového domu.

V polovině 18. století dochází ke změnám ve staveních. První změnou je dávání roubených staveb do "kožichu", tj. omazování hlínou či obezdívání. Později se přešlo k vyzdívání staveb nově budovaných.

V nejjednodušší dispozici je obytná část spojována s komorou, chlévem, mlatem a prostorem k uskladnění obilí, slámy a sena pod jednou střechou. S růstem gruntů se hospodářská část zvětšovala, až se osamostatnila do zvláštních objektů. Účelová i obytná funkce usedlosti se však vždy prolínaly.

Hlavní části venkovských obydlí se vždy věnovaly hospodářství. Chlév i stodola byly nejběžnějšími produkčními prostory. Každé dobytče mělo svůj prostor, každá plodina se musela ukládat zvlášť, jen lidé se tísnili v jedné místnosti, v níž se odehrávalo v mnoha případech vše, co k životu patřilo, včetně produkce lidského rodu a rodiny, tj. od početí přes prorod až k úmrtí.

V tzv. chlévních staveních, v nichž třetím dílem byl chlév, přístupný často přímo ze vstupní síně. Teplo z chléva se využívalo k ohřívání obytné části dlouho do zimy, často i v zimě. Pokud teploty klesly příliš hluboko a hospodář měl alespoň něco dřeva v zásobě, přitopilo se i v kamnech ve světnici.

Klasickým půdorysem je třídílná chalupa. Za hlavní místnost se považuje jizba, později světnice. Většinou je obrácena do ulice, na náves, a má dvě až tři štítová okna a obvykle ještě jedno na dvůr. Je tedy světlá, proto světnice.

V místnosti je stůl, židle, lavice. Zde se převážně sedí, zejména na lavici u pece a kamen, proto sednice. Kamna s pecí obvkle tvoří jeden celek. Do kamen se přikládá z kuchyně a vaří se na plátech. V nástavbě kamne je obvykle jedna pečící trouba. Až ke konci 19. století vznikají kachlová kuchyňská kamna se dvěma troubami a někdy ještě s kamnovcem na přípravu horké vody.

Druhý typ domu je dvoutraktový. Z průčelí se vstupuje často přes zvýšený práh do síně. Z ní obvykle vlevo do světnice, vpravo do komory nebo chléva, případně do komory i chléva. Přímo pak do černé kuchyně. Bývají zde schody nebo žebřík na půdu a poklop pro vstup do sklepa, pokud není přístupný z venku.

Vstupní dveře jsou důkladné a zdobené. V léte se nezavírají, místo nich se používá nízka líska - laťková dvířka - aby drůbež nelezla do chalupy. V černé kuchyni je záhrobeň - otevřené ohniště a nad ním sopouch, jímž uniká kouř do podstřeší a odtud mezi došky či šindely ven. Kuchyň je začouzená od kouře otevřeného ohniště, na němž stojí třínožka na nádoby, ve kterých se vaří.

Druhá místnost třídílné chalupy byla komora s jedním oknem a to do dvora. Sloužila jako místnost pro všechno, někdy také na spaní některých členů rodiny, jindy jako výměnek pro rodiče. V některých regionech se komory budovaly jako samostatné objekty a vyvinuly se z nich špýchary. Často byly také kombinovány se sklepem.

Budovaly se i chalupy zámožnější, kde komor bylo více, někdy i podkroví. Obyčejně v nich spávali dospívající dcery.

Také výměnek u zámožnějších byl budován samostatně. Výměnek mohl být přístěnkem nebo přístavkem. Přístěnek měl jednu stěnu společnou s hlavní chalupou a byl někdy kryt její prodlouženou střechou. Přístavek buď stál v prodloužení budovy nebo kolmo na její podélnou stěnu.

Důležitou roli v hospodářství hrál dvůr. Běžná byla zástava do úhlu.

Do poloviny 19. století byly venkovské chalupy vesměs roubené, některé v "kožichu". Šlo v podstatě o ekologické stavby, neboť po demolici po nich nezbyl ani žádný obtížný odpad. Pec, kamna a komín byly zděné, někdy z vepřovic, které se v peci vypálily, nekdy z lehkých kamenů, např. z opuky, která vyžadovala častou údržbu.

Čeleď jedla obvykle s rodinou hospodáře ve světnici, ale spala různě. Pacholek u koní, děvečka ve chlévě nebo ve zvláštní komoře.

Při větších hospodářstvích se vyskytovala tzv. ratejna. Byla to velká místnost, kterou hospodář poskytoval čeledi i s rodinami ke společnému bydlení. Čtyři až šest rodin žilo pospolu. Jednotlivé obytné prostory byly vymezeny skříněmi, postelemi, židlemi. Soukromí nebylo žádné. Ženy v ratejně vařily na velké společné plotně. Lidé se myli ve chlévě nebo kde se dalo.

V lepších případech žila u sedláka čeleď, podruzi a dělníci jako podnájemníci v malých domcích.

Znatelný vývoj vesnického obydlí nastal ve 20. století. Velký vliv měly změny v zemědělské výrobě. Větší vzdělanost po první světové válce ovlivňuje prakticky všechny fukce probíhající ve venkovském stavení. Vyhraňují se nároky na jednotlivé provozy. Změny se týkají především zemědělských činností, bydlení se zlepšuje podstatně pomaleji.

Značné zbrždění celkového vývoje způsobila druhá světová válka a ani pětileté období let 1945 - 1950 nestačilo k tomu, aby byl zaznamenán posun k lepšímu. Slibný vývoj vesnice jako komplexního útvaru z počátku 20. století byl přerušen v důsledku kolektivizace zemědělství, k došlo k podstatným změnám základních forem zemědělské činnosti.

Vlastní výroba se vyčlenila do samostatných objektů a provozů. Ze zemědělců se stali pracovníci v zemědělství, byla jim určena pracovní doba.

Na selských usedlostech se přestal péci chléb, chovala se převážně jen drůbež a drobné hospodářské zvířectvo. Venkov se stal závislým na síti obchodu a služeb.

(Sborník učebních textů pro pokročilé rodopisce)