Jiné písemnosti

Mezi jiné písemnosti, kde mohou genealogové také pátrat, také patří :

- Soupis poddaných podle víry z r. 1651

- registra desátků kněžských

- zpovědní seznamy

- soupisy Židů

- rejstříky domovských listů, cestovních pasů, čeledních, pracovních a vandrovních knížek

- katastry živností svobodných, řemeslných a koncesovaných

- rejstříky odvodních seznamů nebo stálého vojska

- losovní seznamy

- resjříky změn náboženského vyznání

- sčítací operáty (vyhotovené v letech 1857, 1869, 1880, 1900, 1910 a 1921)

- spisy sporného a nesporného soudnictví (trhové a svatební smolouvy, pozůstalostní řízení)

- písmenosti cechů

- knihy mistrů, tovaryšů a učedníků

- písemnosti škol a školských rad (třídní knihy...)

Soupis desátků kněžských

Hlavním výrobním prostředkem plodícím hodnoty za feudalismu byla půda. A právě ze zemědělské produkce pocházel rozhodující zdroj příjmů katolické církve. A to formou povinného odvodu části výtěžku celoroční práce rolníků hospodařících na lánové půdě. Vrchnost však z dominikální půdy desátkem kněžským povinna nebyla, ale měla k církvi jiné povinnosti, např. tím, že musela na svých panstvích budovat kostely a fary a ty osazovat kněžími.

Desátky vycházely z prastaré povinnosti zemědělců odvádět desátý díl úrody vrchnosti jako poplatek za užívání půdy a příspěvek kostelu, klášteru, faře, resp. církvi.

Registra desátků kněžských byly vlastně seznamy rolníků na půdě lánové s uvedením kolik čeho kdo musí odvádět. Desátky se vztahovaly jen na pravé osedlé, na zemědlěce hospodařící na selských rolích čili lánech. Chalupníky a zahradníky na obecních pozemcích a tzv. nepravé osedlé, užívající půdu získanou od pravých osedlých oddrobením od selských lánů, a nikoliv přímo od vrchnosti, v urbářích ani v registrech desátků nenajdeme.

Výše desátku z jednoho lánu byla v různých vsích téhož panství a dokonce i na půdě stejné kvality různá podle toho, v které době a které faře byl desátek vyměřen. Odváděly se většinou ve formě obilí, nejčastěji jako oves a žito. Byly to tedy dávky naturální. Desátky se určovaly v korcích neboli stryších a čtvrtcích obilí sutého čili volně sypaného. Jeden korec měl čtyři věrtele a představoval objem 93 litrů. Jeden věrtel se dělil na čtyři čtvrtce

Soupis desátků kněžských obsahuje podobné informace jako urbář. Soupisy byly vyměřeny hlavně podle rozohy a kvality orné půdy. Můžeme  tedy odhadnout na kterém stupni majetnosti a tím i váženosti náš předek stál a kdo byl bohatší nebo chudší než on. Soupis také obsahuje seznam plátců. Pokud shromáždíme více seznamůů za více dob, můžeme pak usuzovat, kdy se který rod ve zkoumané obci poprvé objevil. Bohužel tato registra neevidují všechny vrstvy tehdejšího obyvatelstava, ale pouze rolníky na půdě lánové.

Uloženy jsou především ve Státních oblastních archivech společně s archivy velkostatků.

Soupis poddaných podle víry z roku 1651

Tyto dokumenty musely být vypracovány v celých Čechách. Podnětem jeho vzniku byl patent českých místodržících ze dne 4. února 1651, který nařizoval všem vrchnostem pořídit soupis obyvatelů na základě příslušnosti ke katolické víře a do šesti týdnů jej prostřednictvím krajských hejtmanů odeslat místodržitelské kanceláři v Praze. Soupisy se prováděly na formuláře, aby byla zaručena jednota vypracování.

Každý začíná vrchností, tzn. majitelem panství, pak následuje výčet obyvatelstva podle měst, městeček a vsí. Stejně byli evidováni měšťané královských a poddanských měst  i svobodníci. Na duchovenstvo a vojsko se tato povinnost nevztahovala.

Do sloupců se zapisovala jména osob, jejich stav a povolání, věk a údaj, zda jde o katolíka nebo ne. U nekatolíků se označovalo, zda je či není naděje na obrácení na katolickou víru. U členů rodin se zaznamenával vztah k hospodáři, napr. manželka, syn, dcera. Spolu s rodinou hospodáře se uváděla i čeleď a podruzi.

Jsou to perfektní demografické údaje s velmi vysokou vypovídací schopností, protože postihují všechny vrstvy tehdejšího obyvatestva včetně dětí, jaké nenajdeme v žádné jiné zemi, dokonce ani na Moravě.

Na konci soupisu je vždy připojen jakýsi komentář ke stavu far, kostelů a kaplí, zádušního majetků, obročních dávek farářům a dosti často s poznámkami o postupu rekatolizace.

Všechny soupisy jsou uloženy v Národním archivu v Praze. Postupně byly přepsány do soudobé češtiny a vydány tiskem.

Zpovědní seznamy

Arcibuskupství pražské začalo pořizovat statistické podklady o počtu získaných duší, které přišly ve dnech velikonočních k povinné zpovědi. Tak se začaly vést zpovědní seznamy, z nichž nejstarší pocházejí z doby předbělohorské. Tehdy ještě nebyly vypracovávány jednotně a faráři neměli povinnost je posílat arcibiskupství. Nejsou soustavné a ucelené. Najdeme je v knihovnách českých archivů.

Teprve v padesátých letech sedmnáctého století byla farářům uložena povinnost podávat pravidelná roční hlášení o účasti na velikonoční zpovědi. Trvalo dalších dvacet let, než hlášení dostala jednotnou formu a náležitý obsah. V mnoha případech faráři ani toto hlášení nikam neodeslali. Pravidelné a soustavné zpovědní seznamy začínají až rokem 1671.

Základním článkem zpovědních seznamů jsou hlášení jednotlivých farářů obsahující údaj o sídle fary, výčet far přivtělených a kostelů filiálních, údaj o počtu kajících, jmenný výčet nekajících, kacířů, případně obrácených na víru pravou. Hlášení vždy uzavírá podpis faráře. Kajícím byl označován ten věřící, který k povinné velikonoční zpovědi přišel. Nekající byl ten, který se "opomenul" dostavit. Kacíř byl přívrženec názorů odchylujících se od věrouky katolické církve. Dnes bychom je označili za jinověrce.

Všechny archy hlášení byly svázány do knih. Takových knih se dochovalo padesát dva a všechny se nakonec dostaly do Národního archivu v Praze. Pražské zpovědní seznamy jsou psány latinsky, ale Dr. J. V. Šimák je za pomoci svých studentů přeložil, uspořádal a vydal. Dílo se jmenuje "Zpovědní seznamy Arcidiecéze pražské z let 1671 až 1725" a je k dispozici ve všech větších knihovnách.

Svobodníci

Svobodníky se nazývali lidé svobodní, kteří nespadali pod vrchnosti, ale podléhali přímo králi a patřili do kompetence České komory. Vlastnili většinou nevelký svobodný majetek. První zprávy o nich jsou až ze 14. století.

O původu jejich majetkových svobod se názory různí.

Počínaje 16. stoletím byli svobodníky jemnováni lidé svobodní, dědiníci, nápravníci a na Moravě také dvořáci. Svobodníky lze stručně charakterizovat jako třídu svobodného rolnictva, která berně platila přímo královským berníkům. V rámi naturálních služeb zemských plnili brannou povinnost za sebe, sami však v rámci svých specifických určených povinností vypravovali i vojáky do pole.

Dědiník je totéž co svobodník, název vychází z držení dědičného a svobodného majetku selského.

Základním pramenem pro studium jsou tzv. Knihy svobodnické (dále jen KSv), které tvoří jeden z prvořadých fondů a které zaznamenávají majtekoprávní situaci v Čechách od 17. do poloviny 19. století. Fond je uložen v Národním archivu v Praze, je označen KSv a je přístupný na mikrofilmech. Má 133 knih.

Právo k nemovitostem

Poměr poddaných k půddě je určen především vrchnostenským omezováním jejich práv. Sedláci a rolníci skládají vrchním vlastníkům půdy tzv. slib poddanství či člověčenství. Za určitých okolností mohl být statek odňat - při špatném hospodaření, zběhnutí, spáchání závažného trestního činu. Rodina drží nemovitost nedílně, podle složení spoluvlastníků se hovoří o nedílů dědovském, bratrovském, strýcovském a zejména otcovském. V případě úmrtí živitele rodiny podílu vdovském. Přestárlé soby jsou buď zajišťovány výměnkem, na němž samostatně hospodaří, nebo žijí ve společenství s rodinou nového hospodáře, ať již pokrevně spřízněného či nikoli. Pokud se týče dědičnosti poddanských nemovitostí se nejčastěji omezovala na užší rodinu, děti, rodiče a většinou i sourozence.

Kromě těchto nemovitostí selských, rustikálu, existovala ještě půda náležející přímo vrchnostem, dominikál. Dominikál nepodléhal státní dani.

Patenty z let 1786, 1787 a 1789 zavedly částečnou nedělitenost poddanských usedlostí stanovením jejich minimální výměry. Bylo rozšířeno dědické právo.

K držbě poddanské nemovitosti neoděliteně patřily povinnosti ke vztahu k vrchnosti, platy peněžní i naturální a práce na panských pozemcích - robota. Zejména po Bílé hoře počaly být tyto povinnosti jednostranně zvyšovány, nezřídka nad únosnou hranici. Týkalo se to v první řadě roboty. Jestliže se v době předbělohorské robotovalo několik dní do roka (4 až 12) a někdy bylo možno se z této povinnosti vykoupit, po třicetileté válce toto číslo mnohonásobně stouplo až na několik dní v týdnu. Robotní patent císaře Leopolda I. z roku 1680 stanovil jako maximum tři dny v týdnu, ovšem s vyjímkou mimořádných období, mj. třeba senosečí. Také výrazně stoupla břemena veřejná, berně. Není proto divu, že v složité situaci se poddaní čas od času uchylovali k ozbrojenému odporu.

13. srpna 1775 byl vydán nový robotní patent, který pro jednotlivé třídy poddaných a dle jejich míry zámožnosti stanovil míru roboty. Poddaní si mohli zvolit, zda chtějí robotovat podle nového patentu, což bylo výhodnější.

Výrazným mezníkem pro život selského obyvatestva byl patent Josefa II. o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781, který se týkal osobní svobody (možnost volného stěhovní, uzavírání manželství bez souhlasu vrchnosti). Josef II. také přistoupil k nové úpravě poddanských povinností vedoucí ke zrušení roboty. Tyto snahy byly jeho smrtí zrušeny a přistoupeno ke starým pořádkům. Ke zrušení roboty došlo až v roce 1848.

(Sborník učebních textů kurzu pro začínající rodopisce)