Odívání

Venkovské obyvatelstvo středoevropské zeměpisné oblasti se ve středověku odívalo v podstatě všude stejně. Ke vzniku selských krojů, odlišujících se od sebe právě podle místa došlo teprve v novověku, v 17. století a vyvrcholilo v první polovině 18. století.

Později se selský kroj pro každodenní použití přestával nosit nebo se oblékal jen na určité obřady, jako byly křtiny, svatby apod. V Čechách ustupuje nošení krojů brzy po uvolnění feudálních pout v roce 1848, hlavně v souvislosti s masovou migrací pracovních sil do rozrůstajících se měst a průmyslových aglomerací. Na Slovensku vymizely až vlivem změn politických poměrů po převratu v roce 1918.

Základní surovinou pro oblečení našich předků byla domácí vlákna : jednak lněná na výrobu příze, plátna i celé řady dalších výrobků a jednak z ovčí vlny pro upletené a tkané doplňky i domácí sukno. Tyto materiály se také kombinovaly.

Obecné oblečení se postupně měnilo podle dostupnosti látek zjemňovaných pomocí technologických postupů, s využitím různého zdobení a hlavně pod vlivem módy. Venkovský oděv si ale stále zachovával svoji praktičnost. Podle barev, výšivek bylo možno určit odkud kdo pochází, aniž by promluvil.

Vývoj krojů i rozdělení oblečení na slavnostní, obřadní, sváteční, všední a pracovní ovlivňovalo také náboženství.

Také ostatní vrstvy tehdejšího obyvatestva měly své zvláštní oblečení.

Běžný vesnický oděv splňoval mmnoho požadavků tehdejšího majitele. Musel být účelný, pohodlný, chránící tělo v různé denní a roční době. Přitom musel poskytovat dostatek volnosti pro pohyb při práci, ba dokonce i při časem se měnící postavě. Nesměl překážet při tělesné námaze, k podmínkám patřila i snadná údržba.

Bylo nutné, aby se dal lehce zhotovit z domácí suroviny bez plýtvání materiálem a v neposlední řadě aby šlo i o velmi trvanlivý oděv. Typickou textilní plodinou a surovinou byl len, který se pěstoval na polích v horských oblastech. Doma se zpracovával na vlákno, to se spřádalo na přízi a z ní se pak tkalo plátno. Lněné výrobky se kupovaly na trhu nebo u pláteníka, který obcházel vesnice. Surovinou pro odívání byly také ovčí produkty, především vlna, z kožešin se šily kožichy na zimu a z kůží kalhoty a kabely.

Aby se šetřilo při šití, nevznikaly odstřižky. Látky se trhaly do pruhů určité šíře, které se různě pravoúhle sešívaly do požadovaného tvaru. Oděv musel být pevný a trvanlivý a v mnoha případech se i dědil. I střihy musely být nenáročné na šití.

Slavnostní kroj většinou vynikal pestrostí. Všední byl mnohem střídmější, převládaly u něj režné barvy, vělavá a hnědá, které zachovávaly přírodní barvu krajiny. Pro praktické potřeby se plátno barvilo indigem na modro. Barevná paleta se rozšířila až v druhé polovině 19. století užíváním továrních látek. Obohacením surovin pro přípravu oděvů byla bavlna. Začal se používat modrotisk. Když se na trhu objevily tovární látky, přišlo do módy mužské oblečení tmavé barvy, a tak zanikla jeho barevnost.

Základem původního ženského všedního oblečení v Čechách byla jednoduchá delší košile sahající zhruba ke kolenům. Košila byla důležitou částí oděvu ženy. V denním oblečení zastupovala spodničku a nahoře viditelné krátké a úzké rukávy bez nabrání, lemované úzkou hrubou kraječkou. Stejná kraječka byla našita u krku a zdrhla se u výstřihu. V nočním oblečení zastupovala noční košili. Ráno ženy vstaly a na košili si oblékly sukni ze živůtkem, uvázaly zástěru a byly oblečeny na den.

Sukni vpředu kryla široká zástěra. Utřely se do ní ruce i židle, kterou hospodyně podávala návštěvě. Pro hrubou práci si žena brala horší zástěru, často velice zápatovanou. V chladnějších dnech se přes toto oblečení nosil měkký jednoduchý kabátek s dlouhýmir ukávy. Vdané ženy musely chodit s hlavou pokrytou. Pro všední dny nosily menší šátek, uvázaný pod bradou nebo v týle. V zimě malé vlňáčky. Nejrozšířenější bylo užívání čtvercového šátku uhlopříčně složeného. Pod ním se nosily jednoduché čepce potřebné jednak pro nutnou formu uvázaného šátku, ale jednak i proto, aby se šátek od vlasů neumastil.

Ženy často pracovaly jen v košili a sukni, ale základní čepec nikdy nesundávaly.

Na Moravě se jako spodní oděv nosil "rubáč" - rovná dvojdílná trubovitá košile s jedním nebo dvěma ramínky. Tento rubáč nekryl ramena. U řady oblečení musel dole vykukovat. Na rubáč se oblékaly zvlášť přidané rukávy s krátkým tílkem. V pase se pak přes něj vázaly dvě zástěry, jedna zezadu a druhá zepředu. Později doplnila oděv na Moravě jupka - kacabajka - byl to kabátek upnutý ke krku, s šůsky a s dlouhými rukávy. K jupce se někdy šila stejná dukně, jiná zástěra a šátek. Nejčastěji se šila z pruhovaného kanafasu a do ní se pak nosila košilka s rovnými rukávy a navrch široká zástěra z plátna, modrotisku nebo kretonu.

I u mužských krojů byla základem košile jednoduchého střihu s rovnými rukávy. Kalhoty nebyly dříve tak úzké jako dnes, byly rovného střihu ze dvou rovných pruhů sešitých do dvou širokých nohavic s klínem. V pase byly nařasené a ovázané provlečenou tkanicí. Dolní okraje bývaly jednoduše vytřepené.

K pracovním gatím a pravoúhle střiženým košilím nosili muži modrou zástěru. Obvykle byly šity s laclem. Speciální zástěrou byla "rozsívka", velká plátěná zástěra, která se uvázala u pasu a za krkem a muž z ní vyséval obilí. V plátěné zástěře se často obilí sekalo.

I pracovní obutí bylo skromné. Často se chodilo na boso nebo v podšitých ponožkách, různých pantoflích, papučích. Někde byla kožená podrážka přímo přišitá k textilní papuči, jindy byla podrážka celá z prošívané plsti. Na práci kolem domu se používalo snadno nazouvací obuv, různé staré boty, dřeváky, ale i dřevěné pantofle s koženým horním dílem. Do nich se nosívaly vlněné ponožky, v létě se obouvaly na bosé nohy. Sedlák často chodil celý den ve vysokých botách. Pro cestu přes ves nebo v zimě obouval obvykle červené punčochy a pantofle. V Čechách se většinou nosily typické dřeváky a pro svou praktičnost se po staletí neměnily.

Krbce, které se nosívaly na východní Moravě, byly kožené opánky z jediného kusu silné kůže, nařasené několika průvlaky řemínků, řemínkem se také přivazovaly k noze. Do krbců se nosily silné vlněné ponožky nebo papuče.

Jako svrchní ošacení žen chránící proti chladu se přes ramena přehazovaly velké vlňáky, salupy (velké šátky uvazované přes celou horní polovinu těla) a na zimu kožíšky do pasu. Sedláci v nížinách nosívali kožichy dlouhé, v horách kožichy krátké. Plátěný čtverec nebo obdélník - plachta - se používal k přenášení břemen (např. trávy), k nošení dětí do pole, nebo také svázaný do uzlíků a ranečků k přenášení osobních věcí. Také se používal jako vrchní přehoz přes oděv.

Košile nosily i děti. V českých krajích bylo obvyklé do ní oblékat děti do tří let, chlapce i děvčata. Všední oblek dětí od tří let byl velmi jednoduchý : kanduš z pestré látky, kterou nosili chlapci i děvčata, pod ní košilka s krejzlíkem, u maličkých dětí na hlavě pěkná pestrá čepička, kakulka, pošitá portičkami (obrubami, lemovkami, prýmky), flitrem (třpitivé plíšky k odzobě oděvu) a navrchu zdobená růžicí pentliček.

Na mimořádně těžké práce se nosily nejprostší obnošené, často velice spravované a záplatované šaty. Pracovat v nich nebylo ostudou, ale lidé si je brali skutečně jen na těžké práce. Jiný oděv byl ke žním, jiný k vybírání brambor nebo na špinavou práci ve chlévě. Na senoseč se obecně chodilo v pěkném čistém oblečení.

Slavnostní kroj se brával v neděli a ve svátky. Smutek se vyznačoval obvykle barvou černou, na Slovensku to bývala bílá. Ve způsobu oblékaní se odlišovaly děti, kojenci a batolátka do čtyř let, děvčata a chlapci od 4 do 14, dospělé svobodné dívky a svobodní chlapci, vdané ženy, ženatí muži, starci, staré ženy, vdovci, vdovy. Krojem se přísně rozlišovali svobodní a ženatí.

Kolem Jihlavy se nosily až 40 cm vysoké válcové čepce ze zlaté krajky. Zlatou a stříbrnou kovovou nití se zdobily i střevíčky. Podstatně se změnil i materiál. Začal se používat tyl, který pronil i do vzdálených oblastí.

(Sborník učebních textů pro pokročilé rodopisce)