Domovopis Kněžic u Jihlavy

Stručný výpisek

Domovopis Kněžic u Jihlavy, farní a školní obce

Napsal : Jan Večeřa, řídící učitel v. v.

Vydal : Místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu v Kněžicích 1937

Tiskla : "Novina" Jihlava

Předmluva jako úvod

Chaloupky tiché, buďte požehnány,

nad hrobem starým kolébky vy nové,

z vás první vylétli skřivánkové,

nesouce jarní písně v nebes strany.

                                   Václav Šolc

Kněžice jsou jednou z větších dědin na Moravě a nejsou tedy poslední z obcí venkovských, ač nezachovalo se o nich mnoho zpráv z minulosti.

Jsem již 30 let příslušníkem této obce, nastoupiv roku 1906 službu jako řídící učitel na tamnější škole. Doufám, že poměr můj k této obci se nezmění. - Na osvědčení svých občanských citů a povinností jsem v roce 1936 podnikl uspořádání "Domovopisu Kněžic".

Původně se jednalo jen o místopis Kněžic. Později rozšířen záměr z důvodů samozřejmých na farní a školní obec, zabírající osada : Kněžice, Vísku, Rychlov, Brodce, Hrutov, Jestřebí a Novou Brtnici. Obvatele těchto osad sjednocuje kostel, do roku 1874 škola, hřbitov, zeměpisné položení aj.

Jméno, velikost a poloha obcí a osad

Asi do 12. století neměly jména osady, nýbrž jejich obyvatelé. Ti pojmenováni byli podle zaměstnání, dle vlastností, dle sídla, dle poddanství.

 Téhož původu je jméno Kněžice, podle kterého se psal starobylý rod vladycký, z něhož r. 1222 se připomínají Dětřich a Jindřich z Kněžic (Z toho je jasno, že Kněžice bylyl již ve 13. stol.). Obyvatelé tehdejší nazývání Kněžici, tj. lidé poddaní knížeti (nejspíše Vladislavovi II.). Když k nám byly zaváděny zvyky německé a jména byla poněmčována, nazývala se naše obec též Knesicz. Vladyka nazýval se Kněžic, což lze vyložiti z lidu, který se nazýval Kněžici. Později přeneseno jména na osadu, a tak vzniklo jméno Kněžice.

Obci se jménem Kněžice je v naší republice více. Je jisto, že některé obce byly tak jmenovány od závoslosti kněžské nebo v nich bylo mnoho majetku kněží. Tyto obce vznikly v době pozdější. Uvádím Kněžice s bližšími daty z té příčiny, že nutno adresy přesně psáti.

Kněžice p. Ronov. Čáslav. - K. (Gross Herrndorf), okr. Něm. Jablonné, Čechy. - K. u Městce Králové, Čechy. - K. (Knieschitz) u Podbořan. - K. u Jihl. - K. p. Běšiny, okr. Klatovy. - K. (Schreibendorf) p. Hořejší Vrchlabí. - K. p. Petrovice u Sušic. -  K. v Borové (Pfaffenschlag), Krumlov. - K. p. Popovice (Pfaffendorf), okr. Děčín. - K. Malé (Kněžičky), p. Lovčice, okr. Jablonné.

Jako Kněžice mají podobný původ jména následujících místních obcí : Kněž, Kněžati, Kněždub, Kněžhlady, Kněživsí, Kněživsko, Kněžihať, Kněžičky, Kněživka, Kněžkovice, Kněžkuty, Kněžmost, Kněžice, Kněžpole, Kněžstvo, Kněžičky, Kněžkovice, Kn. Dolní, Kn, Hořejší.

Týž původ mají jména 30 míst, jako Popov, Popovice.

Jméno Brodce je zdrobnělina slova brod, přechod přes říčku Brtničku tekoucí touto obcí, jež byla kdysi zajisté větší.

Jméno Hrutov je odvozeno od jména majitele této obce, Hruta.

Víska znamená malou ves.

Rychlov byl snad brzo vystavěn.

Jestřebí je výše položené a mělo mnoho lesů, v nichž hnízdili jestřábi.

Nová Brtnice vznikla ku konci 18. stol. a byla pojmenována jako blízký městys s přívlastkem Malá.

Náš domov není nejmenší mezi obcemi téhož nebo podobného jména. Vyniká mnohými pamětihodnostmi a krásou i velikostí povrchu.

K farní obci Kněžice patří 6 osad (kromě N. Brtnice, který je přifařen k Heralticím). Šest osad (kromě Jestřebí, které je samostanou školní obcí) tvoří školní obec Kněžice. Každá z našich osad je zvláštní berní a soudní obcí. Kněžice s Vískou a Rychlovem jsou jednou, Brodce, Hrutov a Jestřebí jsou každá samostatnou politickou nebo místní obcí. Nová Brtnice je část pol. obce.

Osady jsou z různých příčin (obchod, pomoc aj.) spojeny cestami a silnicemi. V pátrání po dějinách cest a silnic získal jsem mnoho cenné látky od autorit jak úředních, tak i literárních.

Tak jako staří Římané stavěli silnice více z ohledu vojenského, tak i v říši Rakouské se stavbou řádných silnic započalo se za doby cís. Marie Terezie pro účely strategické, jak toho vyžadovala obrana státu proti četným nepřátelům.

Na Moravě byly veřejné cesty a silnice známy již v nejdávnějších dobách, na něž dějiny našeho národa navazují. Povinností každé župy v zemích Českých bylo, aby ve svém okrsku udržovala cesty i mosty v dobrém stavu, a dle potřeby zřizovala nové. Za užívání mostů, cest pozemních a vodních vybíráno bylo ve městech, poblíž hradů a mostů tzv. "mýto", o němž se děje zmínka písemná již v 10. a 11. stol. Z jeho výnosu měly býti v dobrém stavu udržovány. Časem mýt přibývalo, ale péče o silnice a mosty byla zcela nedostatečná.

V 16. stol. šla silnice z Vídně přes Znojmo, Mor. Budějovice, Třebíč, Jihlavu a Kut. Horu do Prahy.

V reskriptu císaře Josefa II. z r. 1705 bylo rozhodnuto, že panství má s městy učiniti nové narovnání... "silnice a mosty nadále samo udržovati má". Jest pozoruhodné, že z výnosu měly být upravovány pouze silnice k Brnu, Praze a Jihlavě.

Stavba silnic byla prováděna robotníky, kteří dvě míle daleko dodávali kámen a povozy. Silnice neměly patřičnou šířku a vypouklost. Byly povrchně stavěny a nebyly sjízdné.

Teprve za Marie Terezie stavěny byly nové a staré opravovány. V letech 1751 - 1760 byla přestavěna silnice vídeňsko - pražská. Do r. 1751 bylo na Moravě 28 1/2 mil silnic. Ředitelem staveb silnic byl hr. Kořenský.

Kolem silnic byly čtyřnásobné pruhy pozemků, po nichž se jezdívalo za nepříznivého počasí, aby se ušetřilo silnic.

Podle toho, kdo je udržuje, jsou silnice erární (dříve císařské), zemské, okresní a obecní. Podle dekretu dvorské kanceláře ze dne 26. srpna 1803 mají býti říšské silnice 5 sáhů (9,48 m), zemské 6,95 m široké.

Ve zlepšení silnic a stavění nových pokračováno v 19. stol. Jak staré, tak i nové byly obyčejně vedeny kolem řek a po hřebenech hor.

Obecní cesty mají důležitost nejen jako komunkační (spojovací) prostředek, ale zvláště v ohledu hospodářském. Tyto cesty jsou obyčejně majetek obecní. Dobrý stav těchto cest usnadňuje polní práci a vědčí o pokroku obyvatelstva. Také množství polních cest má menší význam.

O Ferdinandu I. je zapsáno, že jel do Prahy ke korunovaci r. 1527 od Mor. Budějovic přes Brtnici k Jihlavě. Lze se domnívati, že údolím říčky Brtničky vedla vesta. Lze předpokládati, že zdejší tvrz měla se světem spojení a že spojení k jihu bylo důležité, čemuž nasvědčuje Strážov a Stráží hora, jižně od Brodců a Hrutova. Blíže myslivny mezi alejí brnickou je starý poškozený, nevysoký kamenný kříž typu cyrilometodějského. Stojí na místě, kudy vedla cesta, po níž jsou tam stopy a oníž svědčí název trati "U německé stezky" u Jestřeví, kudy asi vedla ona cesta k Jihlavě, odkudž chodili po ní snad i horníci k dolům do Předína, kde jsou po ní stopy jako na Alejích.

U cest byly stavěny také památníky - pomínky na nějakou událost. Na tyto zajímavosti je náš kraj velmi bohat. Nejstarší památník je baba z kamene hrubě vytesaná staroslovanská modla, bohyně přírody, které se uchovaly i v době křesťanství, tak jako mnohé jiné jsou až dosud uchovány. Ty bohyně byly dobré (zlaté) a zlé (ze železa), tzv. ježibaby. Taková baba je u Pocoucova (Třebíč) ze 17. stol. a u Poděbab (Něm. Brod). Je oprávněná domněnka, že zaváděním křesťanství byly  tyto modly přeměňovány v kříže, přičemž rameno někdy upadlo, jak se asi stalo s křížem na Alejích pč. 996. Zdá se, že místo sochy baby bylo používáno balvanu nebo desky kamenné, na níž později vytesán kříž. Takový původ má snad "babí kříž" na východním kraji Alejí v katastrální obci Kněžicích čp. 987/2.

Na tom místě prý kdysi lupič Grasl (dle jiné pověsti Žižka) za pohanu sebe posadil bábu na ševcovské cvočky na pařez zasazené. Takovou pověstí vykládá náš lid původ a význam přívlastku "babí". Na důkaz nesprávného výkladu tohoto významu svědčí úcta, kterou lid těm kamenům vzdával, jako dědictví po předcích pohanských. Tento kámen r. 1922 někdo (prý z Kněžic) si odvezl domů, aby ho použil jako prahu. Ale po dvou dnech byl vrácen na své místo pro výčitky svědomí pachatele. Babí hora u Hrutova je důkazem úcty k této bohyni.

U cest stávaly tzv. smírčí kříže na místě, kde se stala nějaké vražda nebo jiná smrt. Nškdejší úřady nařizovaly často za trest postaviti kříž. Není-li podobného původu "babák" ve víské trati "Pod vrchem" u cesty k Brtnici na pozemku pč. 143? Je to 62 cm vysoký, 35 cm široký a 10 cm tlustý kámen. Na přední straně je delěí nápis dosud nerozluštěný a na druhé straně maltézský kříž s letopočtem 1748.

Podobný smírčí kříž  je na Alejích tzv. "Jaegerkreuz" v trati "U zabitého" parc. č. 866/1. Je to plochý kámen (rozměrů 110x75x15 cm), na němž je vytesán listnatý strom, puška na křesací kámen, umrlčí lebka se zkříženými kostmi a kolem těch reliéfů je vytesáno málo čitelné písmo. Pověst praví, že se tam hajný s pytlákem  současně zastřelili. Lidé říkávali, že se tu v pravé poledne objevují vousatí muži.

V témže revíru na stonařovské hranici parc. č. 866/1 je 7 cm nízký kámen,  80 cm široký s maltéz. a hákovýmikříži. Říkají mu na panství "Thingstein" a je to prý památník jakéhosi něm. tajného soudu.

Také na stráni hrutovské je ve skalním balvanu vytesán hrubý kříž.

Památníky nové byly postavovány u silnic, cest, v tratích. Jsou to boží muka a kříže, mající význam nejen náboženský, ale i národní, místní a rodinný.

Boží muka je sloupec buď z kamene vytesaný čtyřhranný nebo z cihel vystavěný. Vrchní část má kapličkový tvar, v jehož čtyřech výklencích nebo jen v předním jdou obrázky nebo sošky. Čtyřhranná stříška má nahoře kříž. Na některých místech je viděti boží muka se sloupem osmihranným, což byl poukazovalo k byzantskému původu. Boží muka jsou památníky velmi staré je oprávněná domněnka, že stavění jejich u našich vesnic počalo v době, když cyrilo-methodějských křížů nebylo na Moravě stavěno, v Čechách nebylo stavěno. U nás byla stavěna asi z podobné příčiny, jako smírčí kříže. V soudní knize panství velkomeziříčského z r. 1665 uvádí se, že bylo uloženo osobám, které byly rukojmím za hrdla zbavené, postaviti boží muka nebo kříž. U kněžického hřbitova jsou boží muka taková.

Křížů na pozemcích našeho domova je postaveno dosti mnoho, nejvíce však ku konci 19. ana začátku 20. stol. Je zajímavo zjišťovati též pohnutky jich postavení (na některých je to napsáno). Škoda, že ve farních kronikách není o tom záznamů, jsou tam uloženy pouze reversy o jich udržování.

Náš lid jsa vzdálen městského ruchu a života zachoval si celkem venkovskou prostotu, skromnost a otevřenost. Není ve svých požadavcích příliš náročný. Je pohostinný, nabízeje hostu pohodlí, pokrm a nápoj. Je pracovitý a spořivý, ač jinak miluje společenské veselí a pobesedování. Láska k domovu je zárukou jeho vlastenectví. Je zpěvný. Smysl pro krásu je patrný v příbytcích, v zahradách, obleku a těle.

Vzdělání lze posuzovati dle různých hledisk, nejlépe však podle toho, jak lidé používají prostředků vedoucích k němu, a jak se vzdělání jeví. Je nesporno, že činnost školy a kostela, jakož i jiných činitelů nezůstává bez výsledků. V dávných dobách asi již existující škola zdejší a náboženský život byli kladnými činiteli na poli vzdělání a pokroku.

O vzdělání lidu v středověku pečovala církev a její různá zařízení, zvláště kláštery. Tyto byly zakládány nejvíce pro zájmy náboženské, ale také pro vzdělání nově osazeného území. Kláštery lákaly a ku práci ukázňovaly lid poddaný. Naše krásná krajina byla osazena ve 12. století dobrým lidem a v ohledu duchovním svěřena premonstrátskému klášteru v Želivě, který založil v Kněžicích probošství. Premonstráti nejsou jen vyznavači víry v eucharistii a bojovníky za kult mariánský, ale i horliteli pro  vědu a umění. Své kláštery stavějí v krásné přírodě. Probošství zaniklo kolem roku 1536.

Pravděpodobně při tomto probošství existovala ve 14. stol. i škola.

Dle cís. nařízení z 6. prosince 1774 byly ve městech a vesnicích, kde byly fary nebo filiální kostely, zřizovány školy triviální. V důsledcích tohoto nařízení škola kněžická byla umístěna roku 1788 v zámku, kde byla asi 11 let.

Podle politického zřízení r. 1805 zřizuje se při každé faře škola farní. V Kněžicích vystavena radnice a v ní umístěna škola, která tam byla do r. 1843. V roce 1841 až 1844 vystavěna na místě školky nová škola dvoutřídní o jednom poschodí. Roku 1878 rozšířena škola kněžická na trojtřídní a z té příčiny najmuty světnice v domě č. 32.

Výnosem Zemské školní rady v Brně, z 2. června 1890, č. 4308 rozšířena škola v Kněžicích na pětitřídní. počátkem šk. roku 1890 byla otevřena čtvrtá třída a roku následujícího pátá třída.

Zdejší nářečí je podhorácké.

Několik tvarů zde užívaných vybraných z povídky, napsané nářečím : barciže, bévalo, cétil, dycky, ďama, hlópé (člověk) hliboký, hadijó, jednó, které den, liščí, mermomocí, néčerstvějíc, nescel, nezvostal, pastvišče, po klikách, puda, réši, rundali, šplíchali, švikali, spózeli se, šóstl sebó, tydá, v tédnu.

O někdejším kroji zdejšího lidu je nesnadno něco místního napsati. Nynější generace si již nepamatuje, jak se jejich prarodiče odívali do práce a ve svátek. Jen kožichy uchovaly v paměti. O tom, že by se zachovaly v někdejším domě kusy národního kroje, jsem se nedozvěděl.

Náš venkovský lid živí se nejvíce potravou rostlinnou a mléčnou, což má vliv na jeho povahu a zdraví. Brambory, zelí, hrách, čočka, krupice, kroupy, rýže, moučná jídla, mléko, sýr, tvaroh aj. je jeho nejobvyklejší potravou. Chléb, o nejž denně prosí, je nyní nejvydatnějším pokrmem. Dříve -  zvláště v dobách roboty - byl pamlskem a nahrazovaly jej placky ze sušené řepy. Divíme se, že při takové stravě mohl lid těžce pracovati a zachovati se.

Sbor dobrovolných hasičů bl založen r. 1878 místními učiteli bratry Janem a Theodorem Sobotkou. Stroj, výzbroj a výstroj koupila obec. Hašení ohně v dobách někdejších bylo nedokonalé a často bezvýsledné. Ani pomůcek nebylo. V každém domě měli na silném rahně upevněný hák na způsob halapartny na trhání hořící střechy, aby se oheň nešířil.Mimo ten hák měli pod střechou žebř dosti dlouhý, aby bylo lze vylézti na střechu a oheň hasiti. K požáru seběhli se lidé s různými nádobami k hašení. Postavili se, řízení vlivnou osobou, do řady (řetězu) tak, aby jeden konec řady byl u vody a druhý blíže ohně. Plné nádoby podávali směrem k ohni, který byl ulíváním hašen. Nebylo-li větru a domy nestály těsně u sebe potkalo se úsilí s dobrým výsledkem. Jinak padlo za oběť vše, co přišlo ohni na dosah. Tehdy však nebylo tolik požárů jako nyní, ačkoliv se svítilo v domě i chlévech loučemi.

Roku 1883 vyhořely domy č. 133 a 39 v Kněžicích. Roku 1885 byl největší požár, jaký zde byl pamatován. 57 domů mu padlo za oběť. Od č. 31 západní řady domů k č. 8 na jih, a pak od mlýna 107 až k č. 93 východní řady. Roku 1898 zničen požárem mlýn č. 42 a stodola č. 37. Roku 1908 lehla popelem pila č. 42. Roku 1909 vyhořely domy č. 41 v Kněžicích a č. 5  ve Vísce. Roku 1910 utrpěly požárem domy č. 39, 40 a 38. Roku 1911 na jaře hořelo v domě č. 22 a 23. V témže roce v říjnu postiženo požárem 13 majitelů domů č. 54, 53, 97, 131, 51, 93, 95, 96, 97, 48, 49, 128. Roku 1912 padl požáru za oběť dům č. 106. Roku 1917 vyhořelo domovní číslo 92. Roku 1919 shořel dům č. 14 ve Vísce. Roku 1925 byl postižen mlýn i pila č. 107. Roku 1926 byly 3 požáry : ve Vísce č. 21 a 19, dále 37, 134 a 36 v Kněžicích. Pak tamtéž č. 44 a 142. Roku 1928 v noci zničeny č. 59 a 60. Téhož dne dopoledne vypukl požár v č. 111. Roku 1929 hořelo 3krát, a to 13. července v č. 65 a 67, 23. září v č. 100 a 102, 18. prosince v družstevní tírně lnu. Roku 1930 hořelo 11. června v č. 9 a 25. srpna v č. 132, 17, 16, 154 a 18. Roku 1934 v č. 113. Roku 1935 zase v č. 107. Roku 1936 v Kněžicích č. 43 a 41, ve Vísce č. 2 a 4.

Z hlavního výsledku sčítání lidu za rok 1930 je vidno, jak jsou obyvatelé domoviny zaměstnáni.

Čeledínové jihž je v zemědělství zaměstnáno v Kněžicích 11, ve Vísce 4, v Brodcích 12, u velkostatku 8 jako deputátníků, dostávají roční mzdu ke stravě. V domě č. 103 v Kněžicích od 10. roku věku svého slouží 78 letá Lucie Šarounová.

Sezonních dělníků hospodářských u velkostatku kněžického je 16, ve Vísce 6, v Hrutově 6 a v ostatních osadách dle potřeby.

V lesích nachází asi 120 osob z našich obcí zaměstnání.

Nezaměstnaných v Kněžicích 82 dostává podporu, 40 má podporu stravovací a 42 podle gentského systému. V Hrutově je 6 av Nové Brtnici 1 nezaměstnaný.

Kováři jsou v Kněžicích č. 92, v Brodcích č. 20, v Jestřebí č. 15.

Bednáři v Kněžicích jsou Salát a Očenášek. Hotoví nejvíce škopky, dovávajíce je do Uher. Hradiště.

Nejvíce zaměstaní jako krejčí jsou Konfršt a Hons v Kněžicích.

Soustružníci získávají výdělku jako dělníci u fy Zima v Brtnici výrobou špiček na doutníky, bodců na vyšívání a jiné. Dříve hotovili různé věci z judalitu, jantaru a dřeva javorového, knoflíky, špičky k dýmkám a pod.

Perletě a roh zpracovávali od roku 1895 soustružníci zdejší pro podnikatele Jana Svobodu v Kněžicích. Od roku 1908 byl podnikatelem této výroby Ant. Picmaus.

Asi 12 lidí je výdělečně zaměstnáno ve mlýně a pile.

Povoznictví bylo provozováno zde v dřívějších dobách, a i jěště po válce bylo dováženo z lesů dříví na dráhu nebo pilu. Od roku 1928 jezdí denně z Kněžic do Jihlavy autous.

V brusírně skla č. 28 v Brodcích je nyní zaměstnáno 4 - 8 dělníků. Před 60 roky, kdy byla od Parkana Ant Jungwirtem koupena budova s hamrem a upravena na brusírnu, (která byla dř. u Zlatomlýna), bylo tam zaměstnáno z Kněžic, Brodců a Hrutova brusičů v počtu až 42. Po tom rozmachu ztrátou zahraničního odbytu zboží, provoz téměř úplně zanikl. R. 1930 v soudní dražbě koupil brusírnu V. horák z Antonínodolu a po její restauraci za 2 roky začal nový úspěšný provoz.

V hutích tavilo se železo dobyté z rud pomocí uhlí dřevěného a v hamrech se upravovalo ve veliké kusy a tvary. Dělány v hamrech také drobnější kusy, jako radlice, podkovy, hřebíky, dráty aj. Železo se utvářelo těžkým kladivem, které bylo zdvoháhěné kolem otáčeným vodní silou. Hutě a hamry nepodléhaly hornímu regálu a vlastník zřizoval je blízko lesů a vody pro velikou potřebu paliva a sílu pohonní. Oboje potřebovaly síli lidské náležitě placené. Zaměstnávali se tím obyvatelé našeho domova v počtu dosti četném.

Hutě byly na místě nynějšího Karlína a po jich zrušení, byla tam zřízena sklárna, která zaměstnávala až 400 osob. Většinou sídlili dělníci v kolonii tamnější, čítající 115 čísel. Nyní je tam zemědělské hospodářství a myslivna. Z hamrů, u Zlatomlýna je elektrárna, dodávající proud do Karlína. Ve Zlatomlýnu kdysi drtili  a mleli zlatonosné kameny, dovezené sem z Hor (Štítek) u Předína. Roku 1901 objevena tam šachta 30 m hluboká, o níž známost již r. 1257. To bylo u pramenů zlatonosné Brtničky, kde jsou skutečné hory. Ještě dnes u Brtničky v těch zajímavých místech jsou stopy dolování. Dříve se jmenovala ona vesnice Zlaté Hory, poněvadž tam u Zlatomýla rýžovali zlato. Dokazují to nejen doklady historické, ale i kopečky říčního písku na březích říčky.

Kromě toho dobývala se tu kdysi železná ruda. Karel IV. z roku 1445 potvrzuje Jihlavě privilegia daná králem Otakarem, který dal v léno Jihlavy všecky doly okrsku, zejména doly ve Štítkách. Kovkopové - horníci - přišli sem z Jihlavy a usadili se ve zdejším kraji. Ve válkách husitských, které jako Horymír sledovaly nejen zájmy národní, ale i zemědělské, doly zpustly. Někdejší pracovní ruch tím zanikl.

O původu Zlatých hor je v "Našem kraji" pověst následujícího obsahu :

Na místě, kde je tato ves, byla kdysi mýtina. Na ní usnul za parného poledne pocestný ubírající se z Telče do Třebíče. Probudiv se, uzřel žluté lesknoucí se kvítko. Utrhnul je a dal si je za klobouk. V Třebíči se divili tomu kvítku, na radnici musel pocestný konšelům vypravovati, jak přišel k tomu kvítku. Dověděvše se to, vypravili se konšelé na ono místo a zjistili zlaté doly.

Kdy budou zlaté doly obnoveny o tom vypravuje pověst :

Do jedné šachty zasila prý selka před léty mák. Z máku vyrostly makovice a v nich máku. Kolik zrn bylo v makovicích, za tolik roků budou zase zlaté doly objeveny a zlato bude se zase dolovati. Dříve však z té jámy vyběhne zlaté hříbě (Pátek).

Roku 1802 založena v Brtnici v bývalém klášteře paulánském továrna na zboží bavlněné, která zaměstnávala sta přadláků, mezi nimiž byli i naši obyvatelé.

Kromě obilí a pícnin pěstuje se u nás nyní v malých rozměrech obchodní rostlina len. Dříve od nepamětných dob ve větších rozměrech na polích se pěstoval a v pazdernách třel a v domácnostech předením zpracovával na niti, které tkalci utkávali v plátna (Salát a Akrman).

Pazderny nebo pece byly v Kněžicích pč. 753 a ve Vísce.

Ve Brodcích byla "pec", kde se sušil a třel len, po pravé straně silnice do Opatova hned za vsí, na nynějším pastvisku "Za Skalovejma", kde dosud se říká také "U pecí". Pec zanikla asi před 30 roky.

V Hrutově stávala pazderna v jihovýchodní části obce na pč. 705 asi 100 m od obce na nynějším domovním číslem 47 p. Ferd. Diviše. Domovního čísla neměla, zbořena byla roku 1901.

V Jestřebí je dosud pazderna na západním konci osady.

Byly to klenuté jámy v zemi, které k sušení lnu se večer vytápěly jako na příklad pekárna na pečení chleba. Po vytopení musela třelka (strkačka) do ní vlézti, majíc obuty bačkory a řádně vymésti všechny zbytky ohně. Poté strčil se do pece len. Do dvou nebo tří hodin v noci byl suchý. Ženy jej vytáhly a třely na mědlici, tj. drtily dřevinu stvolu a oddělovy ji od vláken. V letech devadesátých zmenšilo se pěstování lnu - přesto, že úřady k němu vybízely. Když v pozdějších dobách zvýšením osevu lnu pazderny nestačovaly, postavilo si ustavené 12 členné družstvo ve Žlabu u Vísky tírnu, v níž se len dokonalji třel.

V tírně byli tři místnosti : kuchyně, suška a kůlna. V kuchyni se topilo v peci, z níž vedly dva kanály přes celou sušku a zpět do komína. Nad kanály bylo lešení, na němž se stavěl k sušení len. Suchý len se lámal ve stroji dřevěnými válci. Takto zmačkaný len drtívali pak na mědlici. V tírně se takto vytřelo denně až 300 kg lnu a bylo zaměstnáno 12 a 15 třelek.

Ve válce, když byl nedostatek látek bavlněných, byla pěstování lnu věnována velká péče. Přeslice a stavy byly snášeny z půd a upraveny k další práci, jako za starých časů. Nynější opětný pokles pěstování lnu volá k nápravě.

Mlýny jsou z nejstarších živností, souvisících se zemědělstvím, neboť v nich se drtěním obilnin připravují potraviny a krmivo. V Kněžicích byl mlynář již ve 14. století.

Mlýn Bretschneiderův je asi nejstarší mlýn v Kněžicích. Firma zní "Moric Bretschneider", majitelé jsou Robert a Ivan Bretschneider. Podnik byl otcem majitelů koupen r. 1886 a v r. 1925 po ohni úplně přestavěn. V r. 1935 shořela pila, která byla nově zase vystavěna. Veškeré stroje ve mlýně pocházejí od firmy Josefa Prokopa synové, Pardubice.

Mlýn Ráčků, od r. 1769 půllán Leop. Jirkasa, náleží nyní Mil. Ráčkovi. Jeho otec koupil jej od Eug. Špalka, mlynáře, jako spáleniště r. 1899. Nový majitel jej téhož roku opravil. Při mlýně je pila.

Mlýn rychlovský. Nynější majitel je Fr. Mikeš, před ním Šimánek a proto mlýn nazývali Šimánků.

Hostince jsou v Kněžicích v dč. 51 (obecní radnice), dč. 55 a ve Vísce č. 26, v Brodcích v dč. 1, v Jestřebí v dč. 35 a v Nové Brtnici v dč. 13.

Obchody se smíšeným zbožím koloniálním mají v Kněžicích Ant. Babor, Edv. Leixner, Fr. Škorpík, Ant. Kunc a Fr. Petrák. Fr. Škorpík provozuje též činnost pekařskou. R. 1919 zřízen v Kněžicích v č. 14 obchod konsumní "Vzájemnost Včela". Tento je nejživější v této obci. Vede se tam též zboží střižní. Je zásobován z odborového skladu v Třebíči.

Obchodníci ostatní nakupují zboží ve velkém u Fr. Oberreitera v Okříškách nebo Jihlavě. Některé zboží nakupují přímo z továren. Droždí, cikorku např. objednávají z Kolína, mýdlo od J. Schichta z Ústí n. L. a z Rakovníka, žitnou kávu z Prostějova, cikorku z Budčic, cukroví z Telče, povidla z Třeběnic atd.

Řeznictví provozuje v Kněžicích Edv. Leixner č. 57 a Ant. Rýgl č. 94. Většinou maso zabitých zvířat vyvážejí řezníkům do Jihlavy.

Trhy povoleny obci Kněžicím výnosem mor. místodržitelství ze dne 24. listopadau 1900 č. 41.185. Původně byly povoleny trhy dva a později další dva. Bývají tu tedy 4 výroční trhy a sice : 1. čtvrtek v lednu, 2. čtvrtek v březnu, 3. třetí čtvrtek v červenci a 4. druhý čtvrtek v listopadu.

Naše krajina byla osazena či osídlena lidmi ve 12. století. Pravděpodobno jest, že toto území jako mnohá jiná, bylo zalesněné a že jako zeměpanský statek byl propůjčen k obývání lidmi kmížetem (později králem) Vladislavem II. Ten majitel tohoto území pronajal vlastně nájemci čili osazovateli (lokátor), vladykovi - manu -  svobodnému pánu z Kněžic. Osazovatel rozdělil pozemky mezi osadníky. Sám si ovšem ponechal největší a nejlepší. Lid usazený byl nucen mýtiti lesy, aby získal pastviny a orné půdy. Ze dříví stavěl si příbytky své i panské. Jako nájemníkům bylo jim i na panských pozemcích pracovati, robotovati. Příbytky stavěli si poddaní v okrsku svých lánů. Práce polní a pastva se tím usnadnila, že stavení byla blízko. Tím, že stavení oddělena, znesnadnilo se šíření vypuklého požáru. Mezi staveními místo zvané náves, bývalo zpravidla pastvisko. Původně byly selské statky (pozemky) rovnoměrně rozděleny. Později rostly rozdíly zvětšováním půdy osady. Vznikly vedle lánů půllány, čtvrtlány a podsedky. Dle toho byly nestejně povinnosti vůči pánovi - vrchnosti. Později postupně vcházel najatý majetek ve vlastnictví pánů, kteří bývali rychtáři, tak i poddaných. Páni zbotnuvše  nabývali šlechtických titulů.

Robota byla k nám zavlečena se západnickou kulturou. U nás byla rovnost a svoboda. První roboty bývaly zemské, záležející ve stavbě hradů a stráží na ochranu ve válce. Roboty panské vyvíjely se u nás za posledních Přemyslovců. Panstvo nabývajíc majetku získávalo moc nad poddanými a roboty zvětšovalo ve svůj prospěch, a poddané utlačovalo. Páni vybavivše se z pravovmocí úřadů župních podléhali jen soudu zemskému. Tím byly stížnosti poddaných znesnadněny. Snahy hustiství neosvobodily lid od roboty, nevolnictví. Ku konci 16. století bylo omezení roboty asi znemožněno a ba stávaly se břemenem ještě těžším. Tento útlak lidu vyvolval bouře za osvobozením. Na Moravě byly poměry méně nepříznivé. Úpadek našeho lidu selkého jest jednou z příčin úpadku národa českého, kterým zaviněna Bílá hora a 30letá válka v 17. století. Ty přesmutné následky válečné ucítil nejvíce náš venkovský lid, a ty dosud nepominuly. Na našem venkově vypukly opětné vzpoury proti pánům. Na počátku 18. století jevila vláda rakouská snahy po zmírnění povinností sedláků zavedením katastru dominkálního za účelem získání daní panských, čímž příkrost roboty byla zmírněna. Za císaře Karla VI. robotní patent z roku 1711 a 1738 přispěl k příznivému obratu života selského. Za Marie Terezie se stal obrat tímže směrem - katastrem tereziánským. Bohužel, že častými válkami zaviněn úpadek blahobytu. Potěšujícícm zevem je živý cit národní a uvědomnění státoprávní v lidu.

Patentem Josefa II. vyměřeny roboty dle výše daní. Patentem z roku 1782 zrušeno nevolnictví. Brzo na to vydán robotní řád. Za Leopolda II. r. 1790 nabyly však opět platnosti tereziánské řády. František II. zavedl zase josefinské opravy. Na uvolnění roboty měla vliv francouzská revoluce s myšlenky svobody a rovnosti. Konečně revoluce 1848, jíž důsledkem byl patent ze 28. března 1848 císaře Ferdinanda V., a tím poddanství nadobro zaniklo. Dle patentu z 31. III. 1849 měla robota docela přestati za přiměřené náhrady. Vykupováním z robot na Moravě šlo nejzdárněji, poněvadž stavové moravští nejochotněji vyšli potřebám lidu vstříc.

Že robota byla velikým zlem a nespravedlností, kdož by nevěděl více z knih než z listin a spisů! Je jisto, že všude robota nebyla stejná, někde horší, jinde mírnější. Záleželo na pánech a úřednicích.

Po Kněžicích se psal starobylý vladycký rod, z něhož připomíná se roku 1222 Dětřich a Jindřich z Kněžic.

Roku 1278 prodal Markvart z Hrádku (píše se též z Říše) dědictví své v Konicích, které držel po Anežce, manželce své, ke kostelu kněžickému. Hrádek, jenž mu patříval, vyskytuje se již roku 1301v držení vladyk z Bílkova, kteří se později stali také pány z Kněžic.

Roku 1279 (snad 1289) Děřich z Kněžic daroval proboštví kněžickému patronáty v Opatově a Moravanech.

Roku 1340 příslušely Kněžice (patrně jen fara v Kněžicích) s Vískou, Brodcemi a Hrutovem zdejšímu proboštovi želivského kláštera premonstrátů.

Pány z Kněžic kolem roku 1350 byl rod z Kněžic, který za znak měl dva klovouky kolmo nad sebou, barvou a tvarem podobné kloboukům kardinálským. Roku 1351 se zaznamenává, že Čas z Černína (okres znojemský) daroval co věno Hrutovi z Kněžic 60 hřiven, naproti romu Hrut z Kněžic odkázal manželce své Anně nadto část svých statků kdekoliv je má, 100 kop podle práva věnného. Týž se roku 1361 uvádí jako zemřelý.

Dítky Hruta z Kněžic byly : dcerka Herka z Opatova, Michálek z Kněžic, Hrut z Kněžic, Dobeš z Kněžic, Herš a Vok z Kněžic, kteří vlastnili mnoho statků v Opatově, Kněžicích, Petrovicích, Rychlově, Loučce, Brtnici, ve Zbraslavi, Dlouhé Brtnici, Černíně, Markvarticích, Želetavě, jak o rom svědčí mnohé zápisy v zemských deskách brněnských zlet 1360 až 1379.

Bratři Hrut z Kněžic, Dobeš, Herš a Vok prodali roku 1364 pánu ze Starče a jeho dědicům osadu Kněžice se všemi záležitostmi, právy, loukami a kobylinou, jak to měli a dva dvorce v osadě Strážově s lesy, loukami a jednotlivými příslušenstvími a celou ves Mosty, Petrovice a Rychlov za 1230 kop grošů.

Týž Bohuš ze "Staříše" vyskytuje se často v pamětech již od roku 1335. Držel právem zástavním Hrádek, Brtnici, Rouchovany od krále Jana. Jihlavským činil mnohé protivenství, nechtě cla v jejich měste platiti. Toku 1353 koupil hrad Holoubek (Taubstein) a r. 1364 (jak již řečeno) zboží kněžické. Roku 1371 přivěsil pečeť svou k pořízení markraběte Jana. Manželka jeho Adlička byla r. 1376 vdovou. Sny měli tři, z nichž druhý Mikeš (Mikuláš) Bulant z Holoubka držel kromě hradu zboží kněžické, na němž dvakrát věnoval manželkám svým Anežce r. 1376 500 kop a velký les a Eleně 5 hřiven a měřici pole v Kněžicích r. 1385.

Tento Mikeš (patrně, že sám děti neměl) prodal Kněžice a Martinice svému bratru Bohušovi r. 1374 s výhradou důchodu 16 kop sestře Evě a 60 kop desátku - učiněného na dožití - v roce 1386, a vdova po Mikulášovi Bulantovi z Bohuslavic darovala témuž Bohušovi z Holoubka všechno právo svého věna,jež měla v Kněžicích. Roku 1390 vyjímá Bohuš z Vanče (Vanče, okr. Náměšť) z knih Kněžice s příslušenstvím a celým panstvím a pouští je Bohušovi z Holoubka. Na nich a Martinicích pak týž r. 1390 věnoval matce své (již jmenované Adličce) 250 hřiven a r. 1406 mezi jinými připisuje velký rybník nad osadou Kněžicemi a mlýn, ležící pod rybníkem a louku (která byla lidově nazývána "Vojtěchem") manželce své Elišce z Vanče. R. 1407 odkjazuje Bohuš též vesnici Kněžici pod statkem, na němž sám bydlí, též nad velkým rybníkem po Strážovem a nad velkým černým lesem sto kop grošů. Roku 1412 přijal do splečenství Jana Lomnice a Humpolce z Kočova statků v Kněžicích. Bratr jeho Jan z Holoubka roku 1378 přikoupil se svými příbuznými Bohušem z Vanče a Danielem z Čepího vesnice Střížov, Přímělkov, půl Smrčného, Komárovice, Ouřetín od Čeňka ze Střížova a syna jeho Ješka a zapsal své manželce Hyzle zOsového a zemřel před rokem 1385. Již r. 1392 prodal Bohuš Holoubek zboží i s tím, co bratru Janovi patřilo, a převzal od sestry své Evy zboží říšské, které ale také prodal r. 1406. A tak zbavivše se všeho statku pozemského zemřeli v chudobě a erb jejich sešel docela tak, že se v pozdějších poměrech a pamětech nespatřuje.

Ve sporu Eleny (Elišky) Bulantové proti Sulkovi z Radkova, že jest jí učinil bezprávný odpor proti jejímu věnu, které má na celých Kněžicích 80 hřiven škody je jmenován syn její Beneš, převor kláštera v Loukách u Znojma. A v klášteře novoříšském je také stará kopie listin, jimiž patrně děti Bohuše a Elišky (Ratibor, Jan a Zdeněk, bratři ze Staříče a Taubenska či Taubensteinu - Holoubka) potvrzují na hradě v Říši dne 10. srpna 1364 mlýn od Bohuše ze Staříče (děda jejich) koupený.

R. 1412 nazývá Kněžic paní Marketa, žena Miláše z Mochova.

Bohuš z Holoubka prodal r. 1417 Janu Drhovi z Dolan (1415-1446) a jeho dědicům osadu Kněžice, Rychlov, Větrov, Petrovice, Mosty, Martinice s dvěma polnostmi ve Strážově a třemi mlýny, k řečeným vesnicícm patřícím, a všemi rybníky, loukami, lesy, potoky, pasekami, pastvinami, horami, údolími, poli, důchody, lidmi povinnými robotou a jejich užitky a svobodami, plýnm právem. Drha z Dolan byl z rodu Pražmů z Bílkova, staré šlechty užívající ve znaku dva zlaté jelení parohy s kusem lebky na modrém štítě.

Roku 1446 koupil týž Jan Drha z Dolan a Kněžic Rudolec, Lidéřovice, Markvarec, držel zboží v Němčicích, Vilémči aj. Byl v letech 1428-1446 služebníkem pánů z Hradce. Pochován jest v kostele v Českém Rudolci, kde pod lavicemi jeden náhrobek nese po okraji desky jeho jméno. Zanechal vdovu Annu, které již r. 1417 nad svobodným statkem u Kněžic, mlýnem, loukami, rybníkem, lesem (jemuž Sosní říkají) sto kop věna připisuje.

Syn předešlého Václav z Kněžic a Dolan (též Rudolce zvaný) vstoupiv do stavu kněžského a v r. 1440-1466 byl slavonickým farářem. Roku 1447 činí matku svou, již vzpomenutou Annu z Kněžic, společnou a právoplatnou majitelku svých statků a tato zase svého legitimního syna spolumajitelem svého věna v Kněžicích.

Roku 1464 prodal Václav z Dolan a Kněžic Václavu z Marýže vesnice Rudolec, Lidéřovice, Markvartice s patronátními právy v Klenové, Lipnice, Rudolci a také statek Kněžice, celou vesnici s dvorem a jejím statkem, Rychlov, Větrov, Petrůvky, Mosty, Martinice a ve Strážově dvorec se všemi právy, jak je sami drželi. Václav z Marýže, neznamenitější z rodiny vladyků z Marýže, byl purkrabím a hejtmanem v Telči již roku 1452 a byl velmi bohat. Daroval špitálu v Telči veS Vel. Pěčín aj. r. 1485 k oltáři 10 000 rytířů v kostele sv. Jakuba, r. 1492 obmyslil kostel rudolecký 14 kopami a na konec 1494 ještě jednou utvrdil nadaci svou v Telči. Užíval za znak zlaté kolo se 6 loukotěmi v modrém štítě. Zemřel kolem roku 1499.

Manželka jeho KAteřina ze Sedlce (také z Kněžic) zemřela r. 1470 a syn obou zemřel r. 1482. Náhrobky jejich jsou vesměs v kostele v Čes. Rudolci.

Pak veliké jmění otcovo prodala dcera Barbora (Marenská) z Marýže, provdaná za Jana Osečova, který se jmenuje r. 1485 nástupcem tchána svého v purkrabí na panství telčském. Zboží kněžické však intablovali ještě Václav z Marýže r. 1490 Hynkovi z Valdštejna k panství brtnickému s Rychlovem, Petrůvkami, Mosty a Martinicemi.

Zbyněk z Valdštejna ztratil po bitvě bělohorské své statky Brtnice, Sádek a Budějovice, konfiskací Brtnice - patrně s Kněžicemi - byly za 111 000 zl. mor. prodány hraběti Rombaldu XIII. Collaltovi od Ferd. II. za jeho válečné zásluhy. Poněvadž však není známo, jaké nároky on činí, budiž s ním u slav. dvorní komory nebo válečného platebního ústavu o tomto statku jeka i o jiných, jež obrzřel - súčtováno.

Něm. Rudolec, statek Rafaela Chroustenského z Malovaru, také byl Collaltovi odevzdán s osadou Černou za 68 000 mor. tolarů, poněvadž i Rafael Chroustenský byl mezi odbojnou šlechtou. Prameny líčí Rombalda XIII. jako muže bystrého a vzácných vlastností. Než vstoupiv do vojska císaře Ferdinanda II., žil v republice benátské (narodiv se v Mantově), kde však pro své smýšlení stal se neoblíbeným a musil odejíti za hranice. Ve službách rakouských byl vyslancem v Báňské Bystrici, stál v boji proti Gáboru Bethlenovi. Zúčastnil se také války o dědictví mantovské, dobyv Mantovy. R. 1610 povýšen do svazu hrabat říšských. R. 1623 potlačil vzpoury v Čechách a Uhřích. Ve válečných radách projevoval velkou zkušenost a bystrost. Uchýliv se do Rakouska, vstoupil prvně do služeb arciknížete Matyáše, u něhož nalezl zvláštní obliby a byl jeho spojencem proti Rudolfu II. Po vypuknutí války 30leté vstoupil do služeb jako plukovník a stal se členem dvorské rady vojenské.

Roku 1625 byl Rombald již polním maršálkem a předsedou dvorní rady vojenské.

R. 1624 založil klášter Paulánů v Brtinci. R. 1627 přestavěl utrakvistický kostel sv. Matouše a zasvěcen blahosl. Juliáně z Collaltů. R. 1630 spojil Rombald brtnické a rudolecké panství trvale do fideikomis čili svěřenectví, kteréž mělo přecházeti na členy rodiny určitým řádem. Ferdinand II. navštívil svého oblíbence v Brtnici dvakrát. Jednou, onemocněv tam, uzdravil prý se vodou ze studně zámecké, jež nyní nazývána proto "Císařskou". Tento Rombald zemřel 1631 na cestě z Itálie do Řezna.

Nástupcem jeho se stal  syn Claudius III., kterýd aroval cechu brtnických soukeníků výsadu, že byli osvobozeni od některých robot. Claudius zemřel 1661.

Zbožný bratr jeho Antonín František stal se jeho nástupcem. On postavil "kapličku" na pahorku proti zámku v Brtnici a zasvětil jí P. Marii pomocné na poděkování za ochranu před cholerou. U císaře Leopolda vyprosil dva trhy pro Brtnici a žádosti bylo vyhověno r. 1671. Antonín zemřel r. 1696. Nástupce jeho Antonín Rombald zemřel za 2 roky.

Po něm nastoupil 1698 Leopold Adolf Rombald. Padl v souboji r. 1707.

Roku 1708 spravoval panství collaltovské soudem ustavený administrátor, Karel Ludvík z Rogendorfu.

Pak nastoupil na panství Antonín Rombald, syn hraběte z Vinciguery V. z Collalta. Tento byl c. k. plnomocníkem při volbě papeže Clementa XII. a obdržel od papeže tělo sv. Fidelia. Antonín Rombald dal roku 1742 ke kostelu v Přibyslavicích přistavěti kapli s obrazem P. Marie. Roku 1740 zemřel.

Jeho nástupcem byl prvorozený syn Tomáš Vinciguria VI., jenž roku 1748 začal stavěti nový chrám v Přibyslavicích. Zemřel však před úplným dostavěním.

Nastoupil jeho syn Jan, který velmi mlád  zemřel. Připojil k fideikomisi Uherčice, Písečné a Slavětín.

Roku 1772 stal se jeho nástupcem Antonín Oktavián. Roku 1784 potvrdil císař Josef II. privilegia obce Brtnice s poznámkou, že každý trh musí se konati v den všední. Roku 1793 zemřel tento hrabě, aniž zanechal dědice.

Celé panství přešlo na Eduarda, prvého knížete z rodu Collaltů et San Salvatore. Povýšen byl do stavu knížecího dle prvorozenectví v rodině Collaltů císařem Františkem I. roku 1822. Dne 5. února 1833 zemřel v Brtnici.

Za nástupce Antonína Oktaviána, knížete Collalta, nejv. komoří markr. (pán na Veveří, koupil důmv e Vel. Bíteši za 2000 zl. a pak jej prodal), udělil císař Ferdinand Dobrotivý obci Brtnici vlastnoručně privilegium, jež obsahovalo potvrzení již povolených trhů.. Antonín Oktavián zemřel v Brtnici 23. listopadu 1854.

Po něm nastoupil Eduard kníže z Collalta et San Salvatore, c. k. skutečný komoří, dědičný člen říšské rady, rytíř řádu Maltézského, narozen 17. října 1810, zemřel 24. března 1864.

Nástupcem se stal Emanuel Josef Antonín, dříve kníže Collalto. Narodil se 24. prosince 1854. Zemřel ve Vídni 11. prosince 1924. Nynější majitel je Oktaviano Collalto at San Salvatore.

Na panství brtnickém jsou zmínky v dokumentech zem. desek o panských rodech v Kněžicích.

Bohdanice u Brodců, pusté lány, louky aj. druželi poddaní v Brodcích. Pustý dvůr, ale psán je u sousedního Hrutova. Byl tehdy (ku konci XV. století) již "zarostlý". Roku 1519 Hynek Brtnický z Valdštejna vkládá do desek manželce své Kateřině Zajímačce z Kunštátu "zámek Brtnici s dvorem poplužním, podacím a kostelním, Ves Uhřínovice, Rychlov, Kněžice s podacím kostelním, ves pustou Skalky, ves Vísku, Brodce s pustou vsí Martinicemi a pustým dvorem Strážov, ves Hrutov a pustým dvorem Bohdanickým, ves Jestřebí s pustými vesnicemi, kteréž slovou Stančice, Lhotka, Zhořec a Střemče. U Brodců jmenují se "louky na Bohdanicích", záp. od zaniklého rybníku v Brodců pč. 331 za okr. silnicí Želetava - Opatov - Brtnice pč. 378/1 směrem k lesu Šárovci. Z těch luk prý tekl potůček a vléval se do rybníka, jenž se jmenoval Bohdaník. Názvy tratí a rybníku zanikly a pamatoval si na ně a ona místa ještě před 40 lety žijící skoro stoletý Berka v Opatově. Onen potůček by svědčil o existenci někdejší vsi Bohdanic.

Lhotka, jedna pustá ves ležela mezi Brtnicí, Jestřebím a Uhřínovicemi pč. 748 po pravé straně silnice ke Stonařovu, odkud lidé ujali pusté role a kopaniny za plat. Jmění její se zachovalo u panského lesa "Lhotského" u Jestřebí.

Martinice u Malé Brtničky, pusté role, kopaniny a jiné pozemky dány za plat lidem z této sousední vesnice, z Opatova, Brodců a Hrutova. Z Brtničky platí z rolí na Martinici a dodnes jmenuje se tam ona trať "na Martinicích". Při dobývání pařezů Pod kněžovým žlabem (louka d. č. 31) našli mnoho cihel srovnaných (snad ohniště).

Mostyu Kněžic byly ještě 1464 vesnicí. Roku 1580 slove ono místo pusté "les Mosty" až k Petrůvkám.

Petrůvky Malé u Zašovic (když nebyla Nová Brtnice). Pusté role a zákop měli r. 1556 lidé z Kněžic, Rychlova, Zašovic, z Radošova, z Brtnice. Les na té pustině spravoval aprodával hajný ze Zašovic. Nyní je tam sběr pramenů vodovodu. Našli tam zbytky ohořelých trámů a nádoby dřevěné.

Skalky, někdy ves u Kněžic. Jeden doklad je podán z Bohdanic z r. 1590.

Stančice u Malé Brtničky, jak se tu podnes říká polím, čtvrthodiny severně ležícím "na Stančicích". Jest to část aleje po pravé straně cesty k  Brtničce. Osada byla oproti jiným dosti veliká.

Strážov u Brodců byl roku 1464 ještě vesnicí, ale roku 1505 již pustinou a okolo r. 1580 stál zde "pustý dvůr Strážov", jehož role dány pod plat do Kněžic a dvěma lidem do Brodců.

Střenčí, Strenč, jinak Trenčí, Trenč, zaniklá osada u Jestřebí přichází v deskách zemských a v jiných starých pamětech tiskem vydaných a byla sídlem vladyk z Trenče, r. 1415 ve Stonařově usedlých. Když byla spustla, ujali pozemky její obyvatelé městečka Brtnice a vsi Jestřebí a Kněžic. Posud říkají tam oné trati "na Střemči" a jednomu vrchu "Střemeč".

Větrov bývala někdy osada mezi Rychlovem a Petrůvkami jižně od Brtnice podle zápisu z r. 1464. Potom zpustla a více se nepřipomíná. Nyní nese toto jméno východní část Kněžic.

Zhořec přichází v deskách zemských a jiných starých pamětech od roku 1365 několikráte, byla ještě r. 1447 zalidněná ves, ale r. 1535 a 1540 "pustá ves" u Stonařova. Role a zákopy její drželi pak lidé ze Stonařova a 3 z městečka Brntice.

Jiné obce utrpěly ve válkách XV. století a bylo v nich podle téhož urbáře mnoho pustých lánů rolí i dvorců.

Dle pověsti byla prý také kdysi u "římské studánky" pustá vesnice zv. Římčice, což usuzují z toho, že nedaleko od studánky je terén, který nasvědčuje tomu, že by to byla pole území prostírající se od Muchovy kopaniny až ke kříži. Pole prý nebyla více než 200 let (od času Josefa II.) zalesněna. Dokladů o tom není.

O Stančicích vypravoval př. Fr. Šilhavému dne 21. června 1896 krejčí Pekař, 77 letý stařec : "Před rokem 1866 kopali jsme v Bělohlávku a ve Stančících kámen na opravu cesty a na stavbu sklepa. Kopali jsme kamení z podezdívky, zbytků to dřevěných stavení. Podle těch podezdívek jsme poznali, kde byla světnice, kde kuchyně,  chlév. Nalezli jsme i zbytky vyroubené studny (dnes na louce). Přišli jsme na kosti lidské, kosti koní a jiného dobytka, kus yohořelých trámů, železné části vozů, kord, kamenný haldký práh (odvezl si prý ho někdo z Kněžic), podkovy, mnoho střepin z hliněných nádob apod. Bývalo prý to předměstí Opatova, který byl velkým městem, které mělo na bráně zlatou korunu". Přítel nezaznamenal si, odkud vypravěči byli, z Brtničky, Dl. Brtnice, Kněžic nebo Jestřebí.

Poklad v Zálami.

Naproti Stančicícm po levé straně brtničské aleje, v tak zv. Zálami, leží část revíru jestřebského. Tam při dobývání pařezů r. 1900 našel dělník Tomáš Ferda z Kněžic plný hrnec stříbrných peněz - grošů. Když tento šťastný nálezce jako hoch sloužil v Opatově, říkávala mu hospodádřova babička, že na Alejích stávala ves, kterou nějaké vojsko spálilo. V té vsi prý měli společnou pokladu v podobě kované bedny. Do ní ukládali úspory a dle potřeby si z ní půjčovali. Když tehdejší obyvatelé prchali před nepřítelem, tuto společnou pokladnu zakopali do země a víc se do svého domova nevrátili a na pokladnu se zapomnělo. Ona babička říkávala malému Tomášovi : "Jsi mladý a mohl bys ty peníze nalézti. Dej si Pozor! Poklad tam Je!". A skutečně byl.  Když po letech dostal se do Kněžic a chodil s kospodářem na pařezy, štěstí mu přálo, že na ten poklad přišel. Nebyla to však pokladna, ale hliněný hrnec, který byl přímo pod kořenem silného stromu. Byl trochu sesutý. Jiný den přišel v těch místech na jiný hrnec, jež byl nahoře opatřen závitem a poklicí. V tom hrnci byl popel. zklamý Ferda ho rozbil. Byla to asi popelnice. Našlo se tam též klenutí sklepa a pod půlmetrovým nánosem mlat, na němž oves s bílými slupkami.

KNĚŽICE jsou největší a nejpěknější z osad. Skládají se z několika částí, z nichž hlavní je náves, kterou tvoří dvě řady domů táhnoucí se od jihu k severu kolem okresní silnice Želetava - Opatov - Brntice, již obkličují zmíněné lípy. Kolem východní částí řady domků teče Brtnička a za ní na východní straně jiná část Kněžic zv. Větrov, u silnice Třebíč - Stonařov. Východně od Kněžic jako jejich předměstí je osada Víska. Dále na severovýchod za Vískou je další část Kněžic tak zvaná Podskalí. za zámkem je druhá nová část Kněžic, zvaná Niva. Samoty kněžické jsou : myslivna a hájovna a domky u Brodců.

RYCHLOV je nejmenší znašich osad. Pěkný podled na něj se se silnice Želtava - Brtnice. R. 1936 upravili si tam náves. Na severovýchod je mlýn. Cesta k Vísce je upravena.

V osadě BRODCÍCHjejíž domky jsou u okresní silnice Želetava - Brtnice, a u cesty k brusírně je pozorovati blahobyt.

HRUTOV je osada s životem tichým a domácím.

NOVÁ BRTNICE

JESTŘEBÍ má ráz staročeské vesnice. Náves upravují, ač má mnoho rybníčků. Část této obce je "Jestřebský les" s myslivnou, hájovnami a Zhorcem. Je historicky památná a zajímavá.

Zajisté měly naše osady, které se nám líbí, zcela jinou podobu, než nyní. Dřevěné "domy" s malými skoro jako dlaň okénky a doškovými střechami zmizely. Zato líbí se nám bílé zdi s červenými střechami v zeleni zahrad. Za většími čistšími okny s květinami tušíme lepší život. Světnice nemají už dřevěných stropů a proto vhodný nábytek se tam lépe vyjímá. Není již krbů a pecí s černou kuchyní. Byt není již ve spojení s chlévem. Dům a celé okolí s příslušenstvím je vkusně a účelně uspořádáno. Z hnojiště nevytéká na náves močůvka. I návsi věnují obyvatelé pozornost. Netrpí tam skladišť pařezů a stavebního materiálu dlouhou dobu. Za nedávno minulou dobu stal se utěšený pokrok ve zdokonalení lidských příbytků i na vsích.

V našich osadách jsou skoro všecka obydlí upravena jako hospodářská stavení. Vejdouce do síně nevelkých rozměrů vidíme obyčejně před sebou dveře do kuchyně světlé s plotnou. Za kuchyní bývalá komora, jež bývá také někde za světnicí a nazývá se přístěnek. Do "sednice" chodí se buď přímo ze síně nebo z kuchyně. Ve světnici bývá uprostřed větší stůl se židlemi. Na jedné straně u stěny je jedna nebo dvě skříně na šaty a na druhé straně světnice jsou dvě - často až do stropu vystlané poslete. U přední stěny mezi okny stojí prádelník, na němž je vyloženo skleněné nádobí a různé sošky s obrázky. Jinde mají na tom místě tzv. "cinkost". Taková úprava domácnosti bývá často. Jinde to bývá jinak, ale podobně. Chlévy bývají velmi často vedle obydlí pod jednou střechou. Je na mnohých místech ze síně vchod do chléva, ale nyní se ho zpravidla neužívá. Za chlévy bývá kůlna na hospodářské nářadí. Nad těmito místnostmi je půda, skladiště píce a část bývá sýpkou. Na konci dvora bývá stodola. Na dvoře bývá studně, jejíž voda často nestačí na potřeby lidské a hospodářské. Té potřebě má dokonale vyhověti projektovaný vodovod pro osady Kněžice s Vískou. Též v Jestřebí se vodovod staví. Na Lhotce sbírá prameny r. 1933.

Nepřítelem lidských obydlí, majetku a zásob je oheň, jenž často vzniká neopatrným zacházením různých svítv. Pro uvarování se takových neštěstí je elektroinstalace zavedená v osadách Kněžicích, Vísce, Brodcích a Hrutově. Toto zařízení poskytuje dokonalé světlo usnadňující a zpříjemňující život a pohonnou sílu.

Kostel sv. Jakuba stojí v Kněžicích se školou na výšině asi 550 m mezi vysokými lipami. Je to prastará a zajímavá památka v naší farnosti. Ve statku č. 48 jižně od kostela říkají "U Hradsků". Ze zbytků zavalené podzemní stavby soudíme, že tam bylo sídlo probošství, vrchnosti duchovní i světské. Kostel náležel želivským premonstrátům, milovníkům umění a byl nepochybně založen současně s probošstvím a osadou.Že kostel pochází ze 13. století lze souditi z gotických oblouků, objevených při vnitřní opravě chrámu r. 1907 na prolomeném - kdysi zazděném - okně v presbytáři a ze staré stavby sakristie. Presbytář a sakristie svědčío slohu gotickém, kdežto loď měla sloh snad románkský. Stopy někdejší umělecké stavby byly nahrazeny častými opravami po válkách a požárech.

Jak o tom svědčí doklad, přešel kostel náš ve 30leté válce opět do rukou katolických ve stavu ubohém, a trvalo to skoro 200 let, než byl zase vhodně upraven pro svůj účel.

Kromě presbytáře, který byl vyšší než loď, měl chrám náš stropy dřevěné. Od hlavních dveří chodilo se do kostela - jako za dávných dob do katakomb - po 3 schodech dolů.

Sakristie neměla zvenčí dveří. Do kostela sestupovali kněží po dvou schodech též dolů. V kostele byly velmi chudé a nevkusné oltáře starého řezbářského díla. Stěny vnitřní nebyly ani obíleny. Vně se jevil kostel jako zřícenina. Z příčin války 30 leté bylo vykonáno velmi málo oprav. Ve stol. 18. byly provedeny opravy nejnutnější.

R. 1707 podlaha v lodi byla o půl metru zvýšena a vydlážděna. R. 1762 strop nějak opraven, snad snížen, čímž horní část stěny s pěkným obrazem Proměnění Krista Pána na hoře Tábor - zůstala na půdě, kde dosud je ve stavu porušeném. Nesplnilo se mé přání zachovati aspoň zbytky obrazu.

Ve stol. 18. měl chrám dřevěnou věž nad presbytářem se dvěma zvony. Jeden z 15. nebo začátku 16. stol. R. 1707 nad vchod na zdvižené lodi, postavena dřevěná věž a do ní přeneseny zvony. Nad presbytář postavena malá věž a do ní pověšen zvonek malý. Roku 1775 byla věž nově pokryta. Při tehdejší opravě byla do báně věže vložena listina.

S touto opravou byla i střecha pokryta znovu.

Potom za šedesát let došlo ku stavbě zděné 36 m vysoké věže před vchodem do kostela na obdélníkové základně s hlavními a čtyřmi malými jehlancovými báněmi ukončenými kříži a pobitými plechem, který byl červeně obarven. Do hlavní báně do pozlaceného pouzdra uložena listina napsaná vzorným učitelem Karlem Sobotkou delšího obsahu.

Je tomu letos 100 let, kdy byla postavena věž a na ní nové hodiny dány. Obnos na uhrazení výloh s tímto podnikem byl sebrán subskripcí. Věž byla nově plechem pokryta r. 1913 klempířem Bauerem z Okříšek. Ku dvěma uvedeným listinám připojená třetí napsaná mnou. V té době byly na věži tři zvony. Největší 10 centů těžký, litý r. 1501 s gotickým nápisem "Léta Páně tisícího pětistého prvního. Tento zvon ulit ku cti a chvále Pánu Bohu všemohoucímu, Panně Marii a sv. Jakubu.", druhý menší 4 centy 48 lib. těžký, byl asi téhož roku ulit jako největší. Třetí zvon byl 1 cent a 50 lib. těžký. Má nápis "MCCCCLXXV, Jan, Matouš, Lukáš, Marek." Zvonek nad presbytářem byl bez nápisu a vážil 40 liber. Prostřední zvon při zvonění proti bouřce pukl a byl přelit znojemským zvonařem a nazván "Sv. Jan Křtitel.", r. 1832 pukl opět.

Ve světové válce byl zabaven zvon svatý Jakub v průměru 102 cm, 710 kg těžký, dne 16. října 1916. Zvon sv. Jan Křtitel v průměru 70 cm, 237 kg těžký, 3. srpna 1917 a umíráček ve váze 237 kg týž den. Všechny v ceně 19 600 Kč a vyplaceno pouze 3 930 K. R. 1924 složili si farníci částku 32 000 Kč na ulití nových zvonů u firmy Manouška v Brně ku zbývalému koupili 3 nové ve váze 604, 270, 124 kg a zladěny na akord as, c, es. Dne 2. srpna 1925 byly posvěceny a dána jim jména sv. Jakub, Maria a Josef.

Věžní hodiny - jak uvedeno - koupeny r. 1837 a nové 1895 od firmy Maraous v Brně. Když r. 1908 blesk poškodil vnitřek chrámu, postaven na věž hromosvod.

Tak jako světová válka, tak i války napolenské vzbudily obětavost tehdy k výzdobě chrámu. Kromě úpravy stropu v lodi věnována péče  na poč. 19. stol. i jiným potřebám. Na chór přenesený nad síňku (a r. 1762 zaklenuty) r. 1808 byly získány zpět varhany z horního kostela v Brtnici. Vystavěl je varhanář a tabákšterleger Fr. Apl z Třeště. Varhany přeneseny r. 1831 na síňku, má nové měchy.

R. 1815 zřízena nová kazatelna. Dveře na ní zhotoveny prolomením zdi ze sakristie, jež měla už dveře zvenčí. R. 1823 postaven nový oltář s tabernaklem a novým obrazem sv. Jakuba. Opatřeny korouhve červené a nebesa i paramenty. Boční oltář sv. Josefa byl koupen mládeží farnosti kněžické r. 1855. Vedlejší P. Marie Lourdské (dříve sv. kříže a pak P. Marie růžencové) 1829 farníky.

Křtitelnice se sochou sv. Jana Křtitele je z roku 1769.

Zámek - někdy myslivna - byla tvrz. Domnělá podzemní chodba ze sklepa č. 97 vedla patrně z tvrze a měla ochranný účel pro případ války. Státní památkový úřad byl požádán o vyšetření skutečného podkladu této domněnky. Současně má býti zjištěna rozlehlost bývalé tvrze dle pravděpodobných zbytků základů při orání nalezených. V blízkosti okolí stavby nalezena kostra lidská.

Balvan s křížem je ve stráni kněžické nedaleko rybníka a je tam na památku, že prý tam kdysi vzteklým psem pokousán hrutovský mladík. Poněvadž na cestě do Hrutova objevila se na něm vzteklina, byl svázán a vezen do Jihlavy. Na cestě za Brtnicí zemřel.

Hřbitov je západně Kněžic u okresní silnice Třebíč - Stonařov - Batelov - Hor. Cerekev na pozemku pč. 1623 - dříve Dohnalově - založen r. 1821. R. 1928 rozšířen o parc. č. 1624. Dříve byl hřbitov kolem kostela.

Kaple ve Hrutově byla postavena r. 1866 zedníkem Musilem na místě, kde dříve stávala zvonička z roku 1802 ohromná vichřice pokácela mnoho stromů v obecním lese, čímž příroda připravila materiál ku stavbě. Podnik tento potkal se s hojnou podporou. Jména dobrodinců jsou na listině v báni věže. V kapli bývá pouť na den Nanebevzetí Panny Marie.

Domnělé zbytky hrádku v Hrutově v domech č. 13 a 14. na zdích těchto domů jsou známy větší budovy. Staří pamětníci tvrdí, že na zdi byl znatelný erb Hrutovců. Dle pověsti zůstaly z hrádku podzemní chodby. Asi před 60 roky kopali v těch místech jámu na brambory. Ve větší hloubi to dunělo a proto ustali v kopání. Pozdější nedostatečné pokusy nevedly k objasnění. Státní památkový úřad slíbil šetření zde.

V Brodcích na mostě stojí dřevěná socha  z roku 1659.

Zvonička v téže obci má zvonek "sv. Anna" zakoupený r. 1921, zabraný ve válce.

Zvonek v Rychlově byl ve válce před zabráním zachráněn tím, že občané ho pověsili vysoko na topol mezi chusté listí.

Zvonička v N. Brtnici je z r. 1770.

V Jestřebí je postavena zvonička na škole. Zvoněním svolávali v létě děti do školy. Byla postavena 1885. Do kříže byla dána listina, v níž je poznamenáno, kdo v té době byl starostou, předsedou místní školní rady, učitelem atd. R. 1895 koupili zvonek větší od Hiblera v Jihlavě. Dali jej pověsiti opatem v Nové Říši se jmény "Cyril a Metoděj" a pověsili jej na zvoničku místo starého, který dali do Aleje.

Myslivna se třemi hájenkami v Jestřebském lese čili na Alejích postavena r. 1815-1817 knížetem Eduardem Collaltem na pozemcích koupených od rolníků jestřebských, brtnických a kněžických. Myslivna má vzhled zámečku a je vystevena ve starém slohu. Bývaly tu schůze a zábavy panstva.

Zborec je zbytek zaniklé vsi, byl též majetkem velkostatku. Nyní patří Františku a Janu Musilovi.

Tiché blaho domova bylo nejvíce ničeno válkami. Války byly a dosud jsou - kromě obranných - nejvíce dobývačné. Když v dávných dobách národ se příliš rozmnožil, nemaje dosti životních potřeb, opustil dosavadní a táhl hledat bydliště jiné, obyčejně již obydlené. Zmocňoval se nejen území vzdělaného, ale i plodin a jiného majetku. Při tom zabavoval přepadený lid svobody i životů, když odpor nestačil na obranu, odražení ani útoku. Války měly účely hospodářské, národní, náboženské i politické.

Náš domov byl postižen mnohými válkami, o nichž se nám zachovaly věrohodné zprávy a rozmanité pověsti.

Tataři dobývajíce nových sídel r. 1222 v jižním Rusku Kumány a dobyli jejich říše. Chán kumánský se zbytky svého lidu nalezl útočiště v Uhrách u Maďarů. Tatarský vůdce Batů s půlmilionovým vojskem vrhl se na Maďary, jejichž král byl Bela IV.  Za tím účelem, aby Rusové, Poláci a Čechové nemohli Maďarům přijíti na pomoc, vrhly se jednotlivé oddíly Tatarů na Moravu a dostaly se až i do našich krajin. Na Třebíčsku způsobily velkou zhoubu, ač dlouho se tu nezdržely po porážce u Hostýna.

Důkazem toho, že husitské války dotkly se našeho kraje, může nám býti fakt, že doly u Předína zanikly v husitských válkách. Lze míti zato, že husité neminuli Kněžic a probošství premonstrátského kláštera v Želivě, jež vyplenili. Papež P