Měnové systémy

Peníze měly v minulosti mnoho podob, než byly směnné prostředky redukovány na drahé kovy a staly se mincí.

Na našem území razili první mince Keltové již ve 2. polovině 1. století př. n. l. Avšak Velkomoravská říše k ražbě vlastních mincí nedospěla. Ve směnném styku se tam v 9. století uplatnila vedle cizích ražeb předmincovní platidla, železné sekerovité hřivny a tence síťované šátečky.Ražbu mincí zahájil až český stát Přemyslovců nekdy kolem roku 955. Byly to stříbrné denáry, které napodobovaly zahraniční vzory.

Denáry sehrály v hospodářském životě země významnou roli, ikdyž vzhledem ke své příliš vysoké hodnotě dlouho nebyly běžným platidlem domácí měny, ale zahraničního obchodu.

Mincovní reforma Břetislava I. kolem roku 1050 zmenšila velikost denáru i hmotnost. V dalších ražbách se postupem času prosazovaly nové, výrazně domácí motivy. Především vyobrazení sv. Václava. České denáry z té doby jsou označovány za nejkrásnější mince střední Evropy.

V průběhu času došlo ke klesání vnitřní hodnoty denáru. Kromě nedostatku drahého kovu se na tom podílela tzv. "nucená" výměna peněz nekolikrát do roka, kdy obyvatelstvo dostávalo za hodnotnější staré mince méně hodnotné nové ražby. Ve 2. polovině 12. století dosáhlo snížení drahého kovu v minci maxima. České denáry byly v té době ražbami s měděným jídrem, plátovaným tence stříbrem.

Rozmach peněžního hospodářství přineslo 13. století. Potřeba dobré mince pro rozvíjející se místní trhy vedla k zahájení ražby brakteátů podle míšeňského vzoru. Brakteát neboli plecháč byl jednostrannou mincí z tenkého stříbrného plechu převážně bez textu,jehož ražbu zahájil Přemysl I. někdy po roce 1210.  Původně vydávané velké brakteáty vystřídaly po další mincovní reformě kolem roku 1260 střední a malé brakteáty, které vytvořily základ skutečné měnové soustavy.

Křehkou brakteátovou minci, nevhodnou pro manipulaci v obchodním styku, vystřídal roku 1300 stříbrný pražský groš. Ražbu zahájil Václav II. podle francouzského vzoru. Nová mince se razila v Kutné Hoře, kde byl k romuto účelu vybudován samostatný opevněný objekt - královská mincovna.

Podoba pražského groše se neměnila, ale jeho hodnota postupně klesala. Podstatné změny v hodnotě přinesla husitská revoluce. Od roku 1422 se přestaly razit pro nedostatek stříbra a kutnohorskou mincovnou byla vydávána pouze drobná mince - tzv. horské peníze. Od 30. let 15. století se počaly objevovat staré pražské groše se zvláštními značkami - kontramarkami. Byly to části znaků, většinou jihoněmeckých měst, která tímto způsobem označovala berné mince ve svém tržním okruhu. Z našich měst kontramarkovaly groše pouze Jihlava a Brno.

Rozvrácenou měnu se v pohusitské době podařilo stabilizovat Jiřímu z Poděbrad. Kolem roku 1450 obnovil  ražbu kvalitnější drobné mince , kruhových peněz se levem. V roce 1469 se počal opět vydávat pražský groš. Poděbradův mincovní řád začlenil oficiálně do českého měnového systému také v zemi hojně obíhající míšeňské groše, a to v poměru 1 pražský groš = 2 groš míšeňské.

Český dukát vydáváný od roku 1325 panovníky z Lucemburské dynastie napodoboval zpočátku zlatou ražbu Florencie (tzv. florén), v době vlády Karla IV. přinesl první portrétní vyobrazení panovníka ve střední Evropě. Za husitských válek ražba dukátů ustala. Znovu se začaly vydávat začátkem 16. století za vlády Vladislava II. Jagellonského.

Změny v oblasti středoevropského obchodu, kdy stoupala poptávka po nominálově silnější jednotce, vyvolaly ražbu tolarů.

Stříbrná mince zvaná tolar byla vydávána od roku 1519/1520 v jáchymovské mincovně hrabaty Šliky, od roku 1528 jako vládní mince pod svrchovaností českého krále. Byl jím Ferdinand I..

Do měnové soustavy byl tolar včleněn v roce 1547 v poměru 1 tolar = 30 pražských grošů. V roce 1561 nový mincovní řád zavedl krejcarovou měnu a ekvivalent rýnského zlatého ve stříbře. Byl to říšský zlatý neboli zlatník o 60 krejcarech, měl nahradit tolar. Zlatník se dělil na mince o hodnotě 30, 10, 2 a 1 krejcar.

Netradiční zlatníková (krejcarová) měna narazila v českých zemích na řadu obtíží a prakticky se neprosadila. Pod tlakem stavů byl pak roku 1573 Maxmilián II. donucen znovu obnovit tolarovou měnu. Vedle tolaru a jeho dílů (půltolary, čtvrttolary) se počala od roku 1573 razit i zcela nová mince, známá jako tzv. bílý groš v hodnotě 3 krejcarů. Nový nominál navázal na pražský groš z roku 1547.

V roce 1576 byl paněžní systém v českých zemích rozšířen o tzv. malý groš. Měl hodnotu poloviny bílého groše.

Po roce 1619 byly zavedeny krejcarové mince se sníženým obsahem stříbra. Přestal se vydávat malý a bílý groš.

Pokles hodnoty peněz, patrný na samém počátku 17. století, pokračoval i po nezdaru stavovského povstání. Po Bitvě na Bílého hoře byly  ve snaze po rychlém zisku vydávány mince nízké jakosti se stále vyšším nominálním označením (tzv. dlouhá mince). Toto vedlo k úplnému zhroucení měny v prosinci 1623 vyhlášení bankrotu, který snížil hodnotu peněz o 86 - 90%.

Ozdravění mincovnictví bylo řešeno návratem mincoven pod státní správu a snahou Ferdinanda II. po sjednocení měny v rámci habsburské monarchie. Měnovou soustavu tvořil tolar a drobná krejcarová mince.

Dočasnou stabilizaci měny narušily ve 40. letech války o rakouské dědictví. Zmatek v penězích vedl v roce 1750 k další mincovní reformě. Zavedla dvacetizaltkovou měnu. Byla postupně přijata většinou německých států a byla také nazývána konvenční měnou.

Pronikavou změnu v mincovní oblasti znamenalo zavedení kreditních platidel ve vnitří měně, která pomohla státu získat nové zdroje úvěru. Byly to od roku 1759 měděné grešle, drobné mince, původně určené pro platební styk v českých zemích. Patentem z roku 1760 byly zavedeny měděné ražby i v ostatních zemích monarchie a oběh drobné stříbrné  mince byl ukončen v říjnu 1765.

V 60. letech 18. století byly dány do oběhu papírové peníze. Vydavatelem byla Vídeňská městská banka.

Po roce 1810 klesla i hodnota papírovách peněz - bankocetlí - činila asi třetinu původní nominální ceny. Finanční krize vyvrcholila v roce 1811, kdy se prostředkem konsolidace měny stalo 80% snížení hodnoty papírových platidel i měděných mincí. Patentem z února 1811 byla zavedena nová vnitrostátní měna, označována jako vídeňská .

K vyrovnání oběživa byly až do roku 1813 používány tzv. výměnné listy - šajny.

Nový otřes měny přinesly revoluční události let 1848 - 1849.

Rakouská stříbrná měna, zavedená v době Bachova absolutismu, měla mincovní jednotku 45 zlatý, který se dělil  na 100 krejcarů. Měnový systém tvořily stříbrné zlatníky, dvouzlatníky, čtvrtzlatníky, dvaceti-, deseti-, petikrejcary a měděné čtyř-, tří-, dvoj- a krejcary, půl a čtvrtkrejcary.

Papírová platidla s německým textem na jedné straně a s maďarským na druhé se objevila až po založení Rakousko-uherské banky v roce 1878.

Zvýšený oběh papírových peněz se stal východiskem pro přechod Rakousko-Uherska na nový zlatý standard. Došlo k tomu v roce 1872 zavedením korunové měny kryté zlatem. Základní měnovou jednotkou nového peněžního systému se stala stříbrná koruna, dělící se na 100 haléřů.

Soustavu platidel tvořily :zlaté desetikoruny a dvacetikoruny, doplněné roku 1907 o stokoruny. Stále byly raženy rakouské dukáty. Drobnými mincemi byly stříbrné koruny, pětikoruny od roku 1900 a dvoukoruny od roku 1912, dále niklové deseti a dvacetihaléře, bronzové dvouhaléře a haléře. První bankovky korunové měny, dvacetikoruny, byly vydány v roce 1900. Následovaly desetikoruny, padesátikoruny, stokoruny, desetitisícikoruny. Při převodu starých pohledávek na novou měnu se užívalo kurzu 2 koruny = 1 zlatý r. m.  nebo 2,10 koruny = 1 zlatý k. m. V praxi se ještě několik let stále užívalo počítání na krejcary a zlaté.

Začátek první světové války a stoupající finanční požadavky státní správy a armády vedly k inflaci. Nadměrné množství vydávaných papírových platidel doprovázel zákaz směnitelnosti za drahý kov. Jejich naprostý nedostatek v oběhu byl řešen emisí papírových dvoukorun a korun a s ohledem na zbrojní průmysl stažením niklových a bronzových mincí a jejich nahrazením ražbami z alpaky a ze železa.

Po skončení války se stala jedním z nástupnických států po rozpadu habsburské monarchie Československá republika. Odluku od rozvrácené rakousko-uherské měnové soustavy provedla okolkováním stávajících bankovek na jaře 1919 a následně na podzim téhož roku vydáním prvních státovek. Kovové mince byly raženy v kremické mincovně až od roku 1921.

Základní jednotkou měny se stala koruna československá. Převoditelnost rakouských mincí stanovil zákon z roku 1919 kurzem 1K = 1 Kč.

Měnový systém Československé republiky tvořila papírová platidla  - 1, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 korun. Jejich autory byli význační čeští umělci.

Oběžné mince byly raženy z obecného kovu - 10, 20, 25, 50, 2, 5 haléřů a 1, 5, 10, 20 korun.

Všeobecná hospodářská krize v letech 1919 - 1934 narušila stabilitu československé měny citelným snížením zlatého obsahu koruny asi o 30%. Další pokles byl dílem německé okupace Československa a zřízením Protektorátu Čechy a Morava. Na znehodnocení koruny, od počátku roku 1939 označované pouze písmenem K, se podílela především povinná směnitelnost za říškou marku, a to v poměru 1RM = 10 K.

První protektorátní mince byly dány do oběhu v roce 1940 a razily se z technického zinku špatné kvality v Lysé nad Labem.

Od jara 1940 obíhaly papírové peníze s německo-českým přerazítkováním. Protektorátní platidla byla dílem tiskárny bankovek pro Čechy a Moravu v Praze. Tam také vznikly na příkaz pověřence Říšské banky zvláštní peněžní poukázky pro terezínské ghetto, kde platily od konce roku 1943 do konce války.

Po osvobození Slovenska a českých zemí byla dekretem prezidenta republiky z října 1945 vytvořena opět jednotná československá měna, jejímž základem se stala opět koruna československá (Kčs). Nadměrný počet inflačních protektorátních platidel si v listopadu roku 1945 vyžádal první poválečnou měnovou reformu a to v poměru 1:1 a v částce 500 korun  na osobu. Ostatní peníze byly zablokovány na vázaných účtech.

Zákonnými platidly v poválečném období byly zpočátku poukázky vydané v Sovětském svazu a papírová platidla vytištěná z příkazu londýnské exilové vlády v anglických cedulových tiskárnách. S ražbou mincí se započalo roku 1946 v obnovené kremnické mincovně.

Přestavba peněžnictví, započatá znárodněním všech bank, uvedla v činnost roku 1950 Státní banku československou (SBČS) jako centrální emisní ústav. Potřeba úpravy peněžního hospodářství vyústila v druhou poválečnou reformu roku 1953. Byla zahájena 1. června 1953 prohlášením všech obíhajících peněz za neplatné a zrušením vázaných vkladů. Během tří dnů se pak uskutečnila  výměna starých peněz za nové. Bylo při ní měněno 300 korun starých peněz za nové na osobu v poměru 5:1, hotovosti v poměru 50:1. Papírové peníze pro měnovou reformu zhotovil GOZNAK, kovové oběživo razila státní mincovna v Leningradě. Pozdější emise vznikaly v Kreminci a Praze.

Další nová emise oběživa byla vydána v roce 1960 v souvislosti s vyhlášením Československé socialistické republiky a zmenou státního znaku.

(Sborník učebních textů pro pokročilé rodopisce)