Jihlavský okres

Vlastivěda moravská

II. Místopis

Jihlavský okres

Napsal

Alois Josef Pátek, učitel v Lukách

Věnováno spisovatelem památce buditele a dobrodince okresu Jihlavského M.U.Dr. Leop. Fritze

Vydává Musejní spolek v Brně

V Brně 1901

Nákladem Musejního spolku - Tiskem mor. akciové knihtiskárny v Brně

 

 

I. VŠEOBECNÝ  POHLED

1. Přehled zeměpisný a přírodopisný

Poloha a velikost

Okres Jihlavský rozkládá se na západě Moravy při samých hranicích zemských, tak že severozápadní hranice okresní od Stáje po Batelov a Novou Ves jsou zároveň zemskými hranicemi českomoravskými, a sousedí tu hejtmanství Jihlavské s českými hejtmantsvími Německobrodským a Pelhřimovským. Severovýchodně Stáje po Arnolec hraničí s hejt. Novoměstským, východně Arnolce po Kamenici s hejt. Velkomeziříčským a jihovýchodně s hejt. Dačickým od Dl. Brtnice po Novou Ves.

Nejsevernější osadou jest vesnice Stáj, nejjižnější Dlouhá Brtnice, nejzápadnější Švábov a nejvýchodnější Meziříčko.

Rozloha okresu (zároveň hejtmanství) Jihlavského měří 519,56 km2 a jest hejt. J. mezi okresními hejtmanstvími na Moravě podle velikosti dvacáté třetí.

Dle posledního sčítání lidu z r. 1890 má 52 892 obyvatel. Město Jihlava samo o sobě má 15,54 km2 se 23 743 obyvateli. Venkovský okres 504,02 km2 se 36 149 obyvateli. S městem Jihlavou má 55 obcí politických (hlavních) a 32 obce jim přidělené (vedlejší). Obci katastrálních  vůbec 87, a to 1 město, 6 městeček, 80 vesnic, 44 samoty. Na 1 km2 připadá v okrese průměrem 115 obyvatel.

Z vesnic hejt. Jihlavského největší osadou jsou Kněžice s 1071 obyvateli, nejmenší osadou Pančava se 21 obyvateli.

Povaha půdy

Prahorní základ celé krajiny Jihlavské utvořen jest rulou, která vůbec převládá ve vysočině Českomoravské. Ji pronikají širší neb slabší žíly žul hrubozrných, bělokamů, břidlic, jinorázových a křemenitých. Na nich vyskytují se v okolí Jihlavy a Třeště nerosty rudné obsahující stříbro, olovo, cín a zinek. Z ruly vystupují ostrovy žuly slídnaté, hadce a vápence prahorního. Železných rud jest na mnoha místech dostatek.

Žulu nacházíme v několika skupinách. Větší skupina táhne se od Batelova na jih, pak východně od Brtnice Trhové. Menší skupina u Střížova.

Zvláštní syenitová žula složená z červeného živce, skelného křemene zelenavého a tmavozeleného jinorázu proniká rulu okolí Jihlavského, jsouc nalezištěm vzácných nerostův.

Jižně Kamenice jsou bohatá ložiska vápencová.

Horstva

Černý prales pokrýval druhdy krajinu pahorkatiny Českomoravské a výběžky jeho, prostírající se okresem Jihlavským. Velká prahorní vysočina Českomoravská vysílá do celého okresu mocné větve, jejichž jednotlivé vrcholy a hřbety dostupují dosti značné výšky, a níží se směrem od jihozápadu na severovýchod. Mnohé z vrcholů vysočiny obdržely v lidu zvláštní názvy, jako : Rovina, nejvyšší bod okresu, 762 m, vypíná se jižně Nové Vsi na jihozápadních hranicích okresních. Pak Špičák, 732 m, severovýchodně Třeště. Nejvyšší kopec a hřbety ve východní části okresní jsou skupeny kolem Brtnice Trhové, z nichž nejvyšší jest Šuberka 646 m, nejnižší pak na jihovýchodních hranicích okresu strmicí Bukovec pouze 570 m.

Vysoké Studnice na severovýchodě mají výše 597 m, a Dolní Smrčné na hranicích jihovýchodních pouze 423 m.

Vodstvo

Nejhlavnější tekoucí vodou okresu Jihlavského jest řeka Jihlava, beroucí původ svůj z odtoků několika rybníkův (jeden z rybníků nazývá lid "Krvavcem". Rybník tento u Horních Dubenek nazýval prý se druhdy "Bory", ale na památku krvavé bitvy svedené v listopadu 1423 mezi Menhartem z Hradce a oddílem husitským za velení Jana Hvězdy z Vícemilic - rybník Bory krví nepřátelskou zbarvený - pojmenován byl "Krvavcem". V bitvě husité poraženi, a padalo jich 300. Temná zvěst žije dosud v ústech lidu o bitvě, jejímž němým svědkem byl "Krvavec") u vesnice Jihlávky na hranicích Českomoraských ve výši 607 m a plyne jakožto potok směrem severovýchodním kolem Batelova ke Kostelci, kdež spojivši se s potokem Třešťským, stává se řekou. Odtud teče týmž směrem stále po hranicích zemských až k Rantířovu, kde mění směr toku svého na východní, jejž má až k Helenovu. U města Jihlavy vlévá se do ní s pravého břehu říčka Jihlávka od Stonařova plynoucí. Touto zesílena, teče od Helenova směrem jihovýchodním až po Bítovčice. Obrátivši se tu na jih, pije s pravého břehu pod vesnicí Přímělkovem říčku Brtničku, a berouc se dále kolem vesnice Smrčného ku Třebíči, zahýbá opět na jihovýchod, kterýžto směr sleduje až ku svému spojení se Svratkou, která prostřednictvím řeky Moravy a Dunaje vody Jihlaviny vlévá do Černého moře.

Kromě těchto značnějších přítoků pohlcuje řeka Jihlava mnoho menších přítokův a bystřin buď bezejmenných, buď podle osad, kudy tekou, zvaných (Kamenický potok aj.).

Dyje moravská vyvěrá z lesův u Stonařova na jižních hranicích okresu a plyne na jih.
Rybníky, jejichž značnější část dávno již jest vysušena a značná část se zanaáší a zarůstá, mění se na louky, největší jsou u Třeště a Trhové Brtnice.

 

2. Osazování krajiny

Krajinný ráz okresu našeho, druhdy zajisté pralesem zarostlého, s půdou více bahnitou a tudíž chladnou a méně úrodnou, nelákal zajisté obyvatelův. Dle tohoto můžeme míti za to, že sotva kdo z praobyvatelů Moravy usedl v krajině naši. Snad jen osamělí lovcové navštěvovali neschůdné, širé hvozdy zdejší, honit tehdejší zvěře staroevropské : turův, losův a medvědův.

Prvními obyvateli krajiny zdejší byli zajisté přistěhovalci čeští, kteří postupujíce proti proudu řek Jihlavy a Dyje i přítokův jejich, osadili konečně i vrchoviště obou těchto řek. Slouho asi byla krajina naše pouze vydatným lovištěm jejich, nasvědčuje tomu poloha krajiny.

Z polohy krajiny i ze zpráv dějepisných a z ústního podání můžeme souditi, že dříve nežliť Třešť založeny byly blízké Hodice. Také starodávný vynikající dosud rod pánů z Hodic dokazuje starobylost osady této. Avšak před 10. stoletím nebyli Hodice založeny, neboť do té doby bylo obyčejem zakládati osady rodové.

Teprve v10., hlavně však v 11. a 12. století, když území jednotlivých rodů se sbližovala, odlučovaly se jednotlivé rodiny nebo také jen jednotlivé osoby, osazujíce přístupné pohorské nížiny a stráně. Osady tyto mají buď jméno svého zakladatele, nebo označují polohu, útvar, jakost a porost půdy nově osazené.

Tak založil Hodek Hodice, Stanimír Stonařov, Ranožír Ranožírov = Rančířov, Ota Otov, Čeněk Čeňkov. Podobně Brtnice (tolik jako včelín), Luka, druhdy "Na louce", dle své polohy, jako "Meziříčko", Kamenice - dle jakosti půdy. Buková dostala jméno své dle buků, Lipina dle lípy, Jihlava (dle řeky, jejíž jméno se po prvé objevuje v listině z r. 1174) dle staročeského slova "jihla", což značí bystře spěchající řeku (bystřinu). Kostelec dle kostela, jako Cerekvice dle církve, což rovněž znamenalo kostel. Třešť dle tržiště.

Za války třicetileté Jihlavský kraj trpěl poměrně méně než Brněnský. Nejvíce poměrně utrpěla menší panství a statky : Luka, Meziříčko a Zhoř.

Pusté osady

Dle urbáře z r. 1566  bylo již tehdy vedle 31 osad posavadních 16 vesnic pustých a 4 dvory.

P u s t é   v e s n i c e :

1. Benišov - pozemky připadly většinou lidem do Opatova, něco málo do Předína, Staré Říše a do Markvartic

2. Bezděčkov - pole dána lidem z Roketnice, Chlístova a Římova

3. Březová - pozemky vzali zákupem hlavně lidé do Roketnice, něco též do Římova, Čichova, Štěměch a Chlístova

4. Čertovec - pozemky připadly dílem Čichovu, dílem Přibylsavicům a část i Radonínu

5. Čížov -  pozemky připadly do Nové Říše, Vystrčenovic, Vápovic, Bohuslavic a do Staré Říše, část do Olšan

6. Dašovice - pozemky rozebrány lidmi z Předína, ze Štěměch, z Římova, z Čáslavic, z Loukovic, z Roketnice a ze Želetavy

7. Lhotka - pozemky připadly k Brtnici Trh., Uhřinovicům a k Jestřebí

8. Lipolec - pozemky připadly vesměs Staré Říši

9. Malé Petrůvky - zákupy drží do Kněžic, Rychlova a do Žače

10. Martinice - pozemky připadly do Opatova, do Brtničky, do Brodcův a do Kněžic.

11. Petrůvky - pozemky připadly do Heraltic, do Petrovic a do Krahulova

12. Stančice - pozemky připadly Brtničce a Kněžicům

13. Střenčice - pozemky připadly do městečka Brtnice, do Jestřebí a do Kněžic

14. Svojkovice - pozemky připadly Želetavě, Jindřichovicům a Roseči

15. Veselí - pozemky připadly Nevcehli, Pavlovu, Urbanovu , Žači a Staré Říši

16. Zhořec -  pozemky připadly Stonařovu a městečku Brtnici

P u s t é   d v o r y :

1. Dobrovský dvůr a Víckovský

2. Ořetínský

3. Dvůr Strážov

4. Žilkovský dvůr v Bítovčicích

Národnost a náboženství

Roku 1890 napočteno na Jihlavsku 60 556 obyvatel. Roku 1880 to bylo 57 984. Ryze německá vesnice jest na ostrůvku jen jedna : Loučky s něm. obyv. 197 (roku 1880 čes. 19, něm. 189). Povahou německé obce : Beránec, Cerekvice, Čížov, Dřevěný mlýn, Handl. Dvory, Hosov, Hruškové Dvory, Jihlava, Kosov, Kostelec, Měšín, Otín, Pístov, Popice, Prostředkkovice, Rančířov, Rošice, Salavice, Stonařov, Suchá, Vílánec a Vysoká.

Velký úbyt českého obyvatelstva nastal v Handlových Dvorech (v Helenově). Čechů také ubylo v Beránci, Čížově, Otíně, Rančířově, Salavicích a Vílánci. Zato z něm. vesnic převahou českými se staly : Hynčov  a Rantířov. Přibylo značně Čechů i ve Falknově, Hruškových Dvorech, Studničkách a Suché. Také Stonařov vykazuje značný přírustek český.

Převahou české obce jsou : Batelov, Beranov Velký, Brtnice Trhová, Brtnice Dlouhá, Hodice, Jamné, Jestřebí, Hvězdoňovice, Kamenice, Kněžice, Luka, Řehořov, Rybné, Střížov, Třešť a Zhoř.

Ryze české obce jsou tyto : Arnolec, Brodce, Buková, Bítovčice, Čeňkov, Kamenička, Kozlov, Lhota Panenská, Meziříčko, Nadějov, Nová Ves, Příseka, Puklice, Rácov, Stáj, Studnice Vysoké, Švábov, Věžnice

Zajímavá jest statistika židův. Kdežto roku 1880 bylo z vesnic převahou německých 15 bez židů, roku 1890 už jen 13 bez židů. Z vesnic převahou českých  roku 1880 6 bez židů, roku 1890 již jen 5 (a tu dlužno poznamenati, že roku 1880 v Kněžicích byli židé, roku 1890 však nikoliv), z vesnic ryze českých roku 1880 11 bez židů, rok 1890 13 bez židů.

Evangelíků v Jihlavě roku 1890 bylo 222, v okrese Jihlavském 387, úhrnem 609.

Všechno ostatní obyvatelstvo bylo římsko-katolické, rotiž 35 683 osob.

Dle pohlaví 17 929 muž., 18 911 žen., mimo to v Jihlavě sané 10 148 muž., 12 381 žen.

Před válkou třicetiletou jednali všude jen po česku i nejvyšší úřady královské a zemské i sněmy. Privilegia měli v Jihlavě ještě roku 1715 česká, úřadovali česky a německy, a zápisy konaly se v obou řečech, byli tam dva syndikové "český" a "německý". Po válce této bylo jinak.

O rozhraní národností po válce třicetileté poučují nás i jména osobní. Obyvatelé neměli ještě v polovici tohoto věku ustálených jmen rodinných a dávali si jména : křestní otcovo, podle řemesla a jiného zaměstnání, původu atd., Čechové arci česká, Němci německá, jak vidíme nejen v ryze českých a německých osadách, ale i v osadách smíšených, kde se jména patrně liší určitým tvarem českým nebo německým.

U Jihlavy sahala hranice národnostní ostrova německého k Salavicům, dotýkala se až Třeště, s polovice tehdy poněmčené, kolem Otína, Stonařova, Uhřinovic, Příseky, Puklic, Brádla a Beranova Velkého k zemským hranicím.

Zcela české obce v Jihlavsku byly : Batelov, jenž měl obyvatele české a trati Křesovec, Klejnos, Holejtna, Nívka, Žlábek, Branka, Vrbka, na Srnabách, a "Peczet miesteczka Batelova", sama vrchnost úřadovala česky r. 1671, pak Spělov, Švábov, Brtnice Trhová, Dlouhá Brtnice, Jestřebí, Řehořov, Buková, Luka, Studnice Vysoké.

Čechů značně přibylo v osadách poněmčených u Jihlavy. Čechové dostali německý tehdy : Beranov, Uhřinovice, smíšené městečko Třešť a vesnice : Příseku, Puklice, Brádlo a přibylo jich v německých obcích : v Rantířově, Hynčově, Kosově, Hodicích, Hvězdovicích a Předvoři. Naopak ubylo Čechů v Hruškových Dvorech, Pístově a ve Stonařově.

Povaha lidu

Příroda neobdařila všude lid bohatstvím a v krajinách pohorských pravidlem jeví se menší zámožnost nežli v polohách rovinatých, kde z půdy žírné pilná ruka vytěží mnohý poklad. Okolnosti tyto jsou závažné a nemohou zůstati bez vlivu na lid, přihlížíme-li k celkovému vývoji jeho. Blahobyt povznáší lid na vyšší stupeň vzdělání, povznáší jej k důstojnosti všelidské, přispívá k sebeurčení jak jednotlivce tak všeho národa, kdežto nedostatek působí sklíčenost mysli a rodí málo povah samostatných, za to pak poddajných jiným vlivům.

Lid okresu Jihlavského náleží ku kmeni "Horákův". Jméno toto z povahy půdy odvozené jest ovšem případno, a zdejší bodré obyvatelstvo - již ze skromnosti - nebrání se mu. Naučiloť se již ode dávna strádati, zvyklo si boji za zachování živobytí, a pokud má "kousek políčka" a "jen když Pán Bůh zdraví dá", vyjde mu vše na dobré konce. Pracovitost až do úmoru, skromnost v živostních potřebách a naděje na lepší časy vyznačují Horáky.

Postavy jsou průměrně prostřední, ale silné, zdravé a otužilé, soustavy tělesné, a vytrvalí v každé nepohodě. Skromnost horácká jeví se též v šatstvě.

O národním kroji tu ovšem nesnadno mluviti, tenť již takřka vymizel. Toliko nepatrné zbytky bývalého kroje místy lze ještě znamenati.

Starší mužové navlékali koženky černě neb jasně žlutě obarvené, které nosili v holínkových botách. Sváteční kabáty, šité z dobrého sukna barvy hřebíčkové, olivově nazelenalé neb modré, sahaly až po kolena. Nosívali je nejvíce volně, nezapínajíce jich. Jsou příklady, že dobře zachované dědili synové po otcích. Klobouky teprve nyní si dobývají místa, než dosud oblíbeny jsou čepice soukenné a "kalenice", beranice se dnem sametovým neb soukenným. Mužští v městech a městečkách let dvacátých a později nosili kroj "jikavcový" nazvaný. Hlavní částí jeho byl krátký modrý frak s dlouhými šosy a zlatými knoflíky, kalhoty "na štruple", ženské pak zdobily se vysokými čepci, ze zlatých nebo stříbrných pružin zhotovenými, chudé krepovými.

Po domácku sjou oblíbeny krátké kazajky, dříve nošeny vlněné špenzry zelené, šňůrou v límci stojacím navlečenou zavazované.

Sváteční šat nynější jest ze suken vlněných, varev tmavých a modré pláště. U chudých oblek "cabajkový".

 Větší pestrost shledáváme v oděvě ženském. Horačka okresu Jihlavského ovinuje hlavu šátkem červeným, zavazujíc jej obyčejně "na babku", to jest do zadu, kdež nechává jeden cíp, druhý pak ráda přenáší na přední stranu těla. Jindy však také do zadu jej zavazujíc, oba cípy spojí na temeně. Pod šátkem ukrývá hladký účes, spletený vzadu do dvou "rulíků", které v týle svinuje do kotouče. Na krk s oblibou navinuje šňůry korálkové.

Přes prsa Horačka křížem klade šátek, jehož cípy zastrkuje za krátkou kordulku, šněrovadly v předu oaptřenou. Kordulka bývá barev rozmanitých.

Sukní "kanafasek" oblékají rády 5 i 6 říkajíce : "Co jest po ženské, vypadá-li jako bidlo?" Zástěrky, jimž ríkají "fěrtochy", bývají dosti dlouhé a široké, bílé i barevné. Za chladnějšího počasí oblékají "kacabajky", v zimě kožíšky z ovčí kůže, srstí dovnitř, z venčí černě obarvené.

Z obuvi jsou nejoblíbenější střevíce šněrovačky neb i novomodní botky. Obyvatelé městeček řídí se již podle větších měst, přijavše s většího dílu jejich kroj.

Horák nezná přetvářky ani lsti, která by mu pomohla k zisku. Na slovo jeho může se dáti mnoho. Jsou to vůbec povahy dobrácké, upřímné, při čemž jediné by se dalo vytýkati, že Horák jest až příliš poníženým k osobám nadřízeným,za ktouž pokládá třeba i sluhu z berního neb soudního úřadu.

Majíce doma žně až v srpnu chodívali Horáci v měsíci červenci na jižní Moravu a do Rakous kosit obilí, neb i dříve na sena, kdež pro nedostatek dělníků rádi bývají vídáni. Někteří tam i zůstávají na mlácení, mnozí pak vracejí se až po vinobraní domů na zimu.

Pěkným rysem povahy jest - ač bohužel ne venkoncem - že lid umí také šetřiti vydělaného "groše" svého. Než škoda, že mnozí utápí jej druhdy také ined v kořalce. Ač dobře se tu ví, kdo se jí oddá, že zapsán jest ďáblu, přece znamenati jest u věci této pokrok - bohužel - k horšímu.

Horák náš dává svého syna rád na studie, hlavně proto, aby mu ulehčil "živobytí".

Strava bývá v horách nejvíce jen "jalová". Nejvzácnější jest polévka "masová", totiž z masa hovězího. Přemnohý ji u nás nikdy neokusil, jiný ji jen o "posvícení" neb o "Božím hodě". Polévka z masa skopového jídá se také, i polévka "bílá" či "mléčná".

"Zasmažená" bývá buď kmínová, "kyselá" s pokrájeným chlebem (vzácnější) nebo s brambory, a téhož druhu "zelná", v zelné vodě vařená, též "zaklechtaná" kyselým mlékem, podmáslím a konečně i syrovátkou. V oblibě jsou také "hrachová" a "sklená", konečně "žebrácká". "Drobková" nebo "žmolková" může býti zasmažená i sklená. Jsou-li žmolky větší, slove "kapánková".

Kaše též bývá všelikého druhu : krupičná, krupná, jahelná či prosná, moučná (zásmažka bledá, mlékem zalitá), a "pražená" (mouka na hnědo upražená, zalitá vodou).

Svítek krupicový pekou hospodyně na selských statcích obyčejně v neděli, v chalupách si ho mohou dopřáti málo kdy. Okolo Beranova, Luk, Kozlova nazývají jídlo toto "pávky".

Z bramborů se pekou pekáče. I do chleba nastrouhají brambor, aby byl kypřejší, a jídají je polité krupičnou omáčkou (trochu krupice v mléku uvařené).

V "munduře", to jest v přirozeném šedém pláštíku (ve slupce), najdeš je dům od domu aspoň večer na stole a solničku při nich, a pak je lid nazývá "koroptve motykou postřílené".

Nářečí

Řeč v okrese blíží se spisovné češtině, na východě, jak říkají mluví "moravsky".

Školství a náboženství

Fary a školy

Školy české : Batelov, Trhová Brtnice, Kamenice, Kněžice (v nájmu, po staré škole zůstalo jen pouhé místo), Luka a Třešť. Německé pak Jihlava, Rančířov, Stonařov, Vílánec

Školy stavěly a udržovaly si obyčejně všecky obce jedné farní osady společně nebo vrchnost, v městech obce samy. Učitell nemaje dostatečného příjmu býval také varhaníkem a zpěvákem (kantorem), často obecním písařem, zvoníkem a kostelníkem.

V Jihlavském okrese venkovském není střední školy. Občanská škola chlapecká nejstarší česká na Moravě, zřízena ve Třešti. Obecných škol českých jest tu (i se 6třídní českou v Jihlavě) úhrnem 33.

Město Jihlava má c. k. něm. vyšší gymnasium a zemskou něm. vyšší reálku, něm. občanskou dívčí a chlapeckou školu, několik škol obecných - rozdělených dle pohlaví - a po jedné dětské zahrádce v každém ze čtyř okresů městských, pak dětskou zahrádku "Ústřední Mat. šk.". Mimo to má Jihlava školy pokračovací pro učně a obchodníky.

V okrese venkovském, jelikož město tvoří okres zvláštní, jest německých škol obecných i se soukromými německými školami židovských náboženských obcí Batelovské a Brtnické - celkem 14.

Západní Morava, jemenovitě část, kde rozkládá se Českomoravská pahorkatina, byla koncem XV. století z velké části bratrská. V Králicích tiskli bibli, v Křižanově kaple sv. Barbory byla bratrská, rovněž v Trh. Brtnici kostel sv. Matouše u hradu s hrobkou Valdštýnskou. Ve Velkém Meziříčí (příznivcem Velkomeziříčského školství českobratrského stal se též Hynek z Valdštýna a na Brtnici tím, že r. 1589 v pondělí po sv. Bartoloměji zvýšil příjem učitele o 30 zl. ročně - při tamním "gymnasium illustre".), v Brtnici, v Novém Městě, v Jimramově, ve Žďáře a v Třebíči - rovněž v Křižanově byly spolky literácké, které působnost svoji měly valně rozšířenou.

Náboženství evangelické vládlo až po bitvu Bělohorskou, neboť v tu dobu národ velikou většinou byl vyznání nekatolického. Pak nastala protireformace.

Kněží byl veliký nedostatek, že jednomu faráři dáno ve správu i několik kostelův. V hornatějších krajinách zachovávali se nekatolíci nejdéle.

Vedle katolíků směli tehdy na Moravě býti jen židé, jakožto "markraběti náležející regale". Usazovali se nejvíce ve městech a měli někde "židovské krámky" u samých kostelů katolických.

Kněží obyčejně mívali zádušní pozemky, desátek obilní a jiné věci. Vydržovali učitele buď sami nebo společně s obcemi a s vrchností. Jesuitská kolej v Jihlavě měla - jakožto statek duchovní -  Meziříčko, dominikáni Jihlavští drželi Rantířov.

Evangelíci mají svůj kostel v Jihlavě. Židé jsou roztroušeni v městečkách a vesnicích téměř všude.

Živnosti

Veliká část okresu Jihlavského zabývá se rolnictvím, prací továrnickou, poněkud ještě soukenictvím a plátenictvím, kterážto řemesla vymírají, ač druhdy tu kvetla velice, a ostatními jinými řemesly.

Pole jsou zde pro vysokou polohu méně úrodná. Z polních plodin pěstuje se s nejlepším zdarem žito a oves, méně ječmen, nemnoho pšenice v nížinách, hrách, mák, brambory, řepa a zelí. Zvláště brambory pěstují se u velikém množství, jednak k jídlu a na krmení dobytka, jednak na výrovu škrobu a lihu. Ze škrobu bramborového vyrábějí se klovatina škrobová a cukr hroznový. Užívá se rovněž v lihovarnictví, pivovarnictví, na škrobení bavlny a při tisknutí látek lněných i bavlněných. Vedle těchto plodin hospodářských daří se pěkně len, ale z nedostatku přádelen vozí se výrobek u velikém množstsví až do továren podkrkonošských. Též u značném množství síje se bílý jetel na semeno a něco řepky.

Z ovoce pěstují se rozličné druhy jablek a hrušek, pak švestky a třešně.

V lesích,jichž většina náleží velkostatkům, převládají stromy jehličnaté. Pěstuje se mnoho smrků, jedlí, borovic, buků, méně modřínů, javorů, bříz a jiných stromův.

Chov dobytka jest dosti vyvinut. Ušlechtilé koňstvo, skot a brav chovají zvláště jednotliví velkostatkáři, ovec ubývá s vhodnou pastvou. Honba dosti výnosná koná se na srny, koroptve a zajíce. Liška, kuna, tchoř, lasička, jezevec a vydra bývají pilně stíháni jakožto škůdcové užitečné zvěře.

Mezi domácí a divokou drůbeží jsou nejčastější : husy, kachny, slepice, holubi, koroptve a bažanti. Na panských dvořích chovají více na okrasu než na užitek, také perličky, krocany, pávy a v zámeckých parcích na rybníku labutě. Jako jinde na Moravě tak i v hejtmanství Jihlavském lze viděti patrný pokrok u včelařství.

Hornictví a hutnictví zaměstnávalo v okolí města Jihlavy za dřívějších století značný počet lidí. Než stříbrné doly počátkem 17. věku nadobro zanikly, takže na dobývání drahých kovů nelze ani pomýšleti.

Průmysl hejtmanství Jihlavského jest dosti čilý, a to hlavně továrnictví pěstuje se v četných závodech různého druhu.

Soukenictví, jímž jednotlivá místa druhdy slynula, jest nyní buď výhradně v rukou několika továrníků, buď zaniklo docela, jako na př. v Trhové Brtnici. Nejdůležitější továrny na sukna jsou : v Helenově a v Malém Beranově, v Třešti a v Hodicích - zde kromě toho též na "fezy" (červené čepice turecké), pak v Batelově.

Na místě rozsáhlého skupení budov nynější velkolepé továrny na sukna v Helenově stával před r. 1856 (kdy tu vznikla první budova tovární) mlýn, jenž se nazýval "Goskův mlýn" dle Jihlavské patricijské rodiny, kteréž náležel, a podnes zachoval se název tento v ústech lidu, ale byl přenesen i na továrnu nynější. V těchto továrnách v Helenově a v Malém Beranově, jež koňská dráha a telegraf spojují, vyrábí se ročně 40 000 kusů vlněného zboží, sukna vojenská i módní všeho druhu. 15 000 kusů zboží plstěného a 100 000 pokrývek ročně, a zaměstnáno bývá tu 2500 osob. Závody jsou největší nejen v Rakousku, ale i na celé pevnině. R. 1866 byla továrna poctěna návštěvou J. V. císaře a r. 1878 J. c. V. arcivévody Karla Ludvíka.

Největším závodem průmyslovým v Jihlavě jest c. k. továrna na tabák a doutníky, mimo to jsou tu dílny na sukno, bavlněné látky, pokrývky, koberce, punčochy a pletené zboží vůbec (též v Lukách, Trhové Brtnici, Třešti a ve Stonařově), kde prací takovou obírá se lid obojího pohlaví všeobecně. Jsou tu továrny na kůže, obuv, stroje (mlýnské též v Trhové Brtnici), na nábytek a výrobky ze dřeva (též v Třešti), na sklo, sirky (též veliké dvě továrny ve Třešti), na hrnčířské zboží a slévárna. Papírny v Batelově a u rozvalin Rokštýna.

Pivovary jsou v Jihlavě, Třešti, Trhové Brtnici, Rantířově a v Batelově.

Spojovací prostředky

Okres Jihlavský má dráhy se dvojím nádražím v Jihlavě, severozápadní a transversálku. Obě vstupují u Dol. Smrčného na půdu okresu a berou se po těchže kolejích ustavičně údolím řeky Jihlavy po pravém břehu jejím. Z města Jihlavy ubírá se ona (z nádraží na levém břehu řeky Jihlavy) na sever a tato z nádraží na pravém břehu řeky této u "Českého mostu" přes Kostelec a Batelov na jihozápad Čech.

Nověji vystavěna a zahájena c. k. státní dráha z Kostlece - Cejlu přes Třešť do Telče.

Důležity jsou též spojovací silnice, znichž dvě jsou císařské, ostatní pak okresní první a druhé třídy. Říšská silnice, vedena jsouc z Vídně, vstupuje u Dlouhé Brtnice na půdu okresu, a ubírajíc se směrem severním, za Jihlavu přechází do Čech k Něm. Brodu a ku Praze (Druhdy tu šla kupecká stezka Haberská, která vedla od Čáslavě kolem Habrů do poříčí Jihlavina v Moravě. Cizí kupci, procházejíce stezkou touto od půlnoci, vozili známý jantar, který na březích moře Baltského byl sbírán a národy jižnějšími upravován ku věcem ozdobným. Mimo jantar vozili kupci ti sůl, která dobývána u nynějšího města Halle v Pruském Sasku. Od jihu vozili k nám kupci věci ozdobné, vzácnější látky na šatstvo a snad i zbraně. Na Jihlavu jezdívali Moravané, vezouce do Čech obilí a víno až do města Prachatic, odkud odváželi sůl, přivezenou do Čech z Horních Rakous), druhá směrem od Pelhřimova Jihlavou k Brnu. Stavba této císařské silnice z Brna do Jihlavy počata r. 1782 a ukončena 1786. Obě pozbyly vzmáhajícími se drahami železnými bývalé důležitosti.

Poštovní úřady jsou v osadách : v Jihlavě, v Kostelci, v Batelově, ve Třešti, ve Stonařově, v Dlouhé Brtnici, v Trhové Brtnici, v Kněžicích, v Lukách, v Řehořově, v Kamenici a ve Zhoři.

Telegrafní stanice mají : Jihlava, Kostelec (nádraží), Batelov, Třešť a Luka.
Poštovní doprava osob z Jihlavy koná se posud denně do Větrného Jeníkova a Humpolce, do Třeště, Telče, Dačic a Slavonic, do Řehořova, Měřína a Velkého Meziříčí, do Trhové Brtnice, Stonařova, Dlouhé Brtnice a Nové Říše.

 

 

2. JEDNOTLIVÉ  OBCE

Jihlava

Poloha, vznik a název města

Jihlava, královské krajské město s vlastním statutem, rozkládá se po výšině rozsáhlého ostrohu (v meziříčí řeky Jihlavy a Jihlávky), jehož úbočí dosti příkře spadají do údolí řek a pouze na západ přecházejí do roviny.
Jihlava prostírá se skoro prostřed vysočiny Jihlavské, jejíž podklad tvoří břidlice prahorní. V této půdě daří se velmi dobře jehličinám. Průměrná roční teplota v Jihlavě jest 5,8 - 6 st. Po horkých letních dnech nastávají chladné noci. Převládají větry severozápadní a jihovýchodní, střídavě vanouce.

Teprve ve 12. století jako bludičky vyskytují se jen 2 zprávy listovní o městě Jihlavě.

Vůbec nelze nalézti v původním osazení a osídlení krajny Jihlavské ani nejmenší stopy německé.

Teprve konec druhé polovice 12. století značí stěhování se Němců do krajiny : rytířů něm. řádu, něm. praemonstrátů do Želiva a něm. sester cisterciáckých, a za nimi havířů, kteří přišli vykořistit bohatství stříbra zdejšího.

Co do národnosti prvních obyvatelů zdejší krajiny nelze ani pochybovati, že to byli Slované, jež v krajině této bydleli první. Jméno města Jihlavy vzato dle jména řeky Jihlavy a v nejstarších listinách jeví se jméno města jako "města u Jihlavy" a později přeneseno jméno na osadu samu vůbec.

V době této nebyla ovšem Jihlava, v níž byly župní hrad a úřady knížecí, v místech nynějšího města, nýbrž tam, kde jest kostel sv. Jana Křtitele, jenž byl i prvním farním kostelem a náležel původně do diocese Pražské. Osada  tato, když Václava I. a Přemysla I. Otakara po německém způsobě byla povýšena za město povolaným německým horníkům, slula Stará Jihlava. Hranice zemské tvořila asi řeka Jihlava, a jen pokud město staré bylo na pravém břehu řeky, počítáno územím k Moravě. Proto kostel sv. Jana, strmící na kopečku nad levým břehem řeky, náležel do Čech a tudíž i pod správu dioecese Pražské.

Se založením kostele sv. Jana objevují se ve zdejší krajině něm. rytíři řádoví, kteří zde měli dle všeho svoji komendu.

Původ Jihlavy zahalen jest bajkami.

Na listinách starých zve se město : Igla, Iglaua, Giglaua, Yglaua, Gyglava, Iglavia, město na Igle (anebo zud der Igla) - Že by město dle ježka (Igel) dostalo jméno, jest nesmyslem. Němci z Jihlavy udělali Iglau, a před lety mívali za to, že "Iglau" pochází od "Igl"  = ježek.

Z dějin jihlavských

Jihlava, ježto s několika osadami tvoří německý ostrůvek mezi českými Moravany, byla prý - jak bájí Hájek - založena již l. 799. Hájkovi Jihlavané věřili tak pevně, že l. 1799 skvostně slavili tisíciletou památku založení města svého. Protož i. l. 1899 oslavovali v měsíci červnu velmi nákladně a okázale jedenáctisté jubileum.

Pravdať jest, že Jihlava teprve r. 1174 připomíná se nejprve v listinách, z nichž vidno, že v Jihlavě byl již dříve, před r. 1174, knížecí úředník, župan, - tedy knížecí hrad, střediště župy a soudu. R. 1227 připomíná se Jihlava jako obec se řádným soudem horním. Za město povýšena byla pak Jihlava teprve l. 1249 českým králem Václavem I., před tím byla pouhou obcí hornickou.

Za Přemsla Otakara I. přišel koncem 12. století řád něm. rytířů též do Čech a bezpochyby i do Jihlavy, kde měl v městě a v okolí mnoho statků : v Něm. Brodě, Humpolci, Dobrovicích, Pohledě, Přibyslavě, v Polné a j., s čímž souvisí kolonisace a germanisace něm. ostrova Jihlavského.

Léta 1240 sprotil král Václav I. obec Jihlavu poddanství ku klášteru Tišnovskému a postavil ji přímo pod správu královskou. Hornické právo dastala Jihlava r. 1249.

Jest pravdě pdobno, že město Jihlava vznik svůj děkovati má hlavně hornictví, kde na obou březích řeky Jihlavy snad po celá století kutáno bylo na stříbro i na olovo. Osada nazývána později "Stará Jihlava", když pravdě nejpodobněji teprve v prvé polovici 13. století nynější nové město na ostrohu vzniklo a obdrželo jméno "Velká Jihlava", po způsobě jiných měst oně doby : Staré Brno, Staré Město, Stará Telč.

Toto staré město Jihlava stálo dle starých knih městských ještě v 15. století a bylo rozbořeno králem Jiřím za obléhání nového města Jihlavy. Dosud připomíná název nedaleké vísky Horního Kosova, že patřila kdysi ku předměstí města Jihlavy.

Stará Jihlava, která před r. 1174 nevyskytuje se v listinách, byla jakožto vesnice (villa) majetkem knížete zemského, měla hrad s knížecím županem, mýto a farní kostel sv. Jana na pahorku.

Král Přemysl I. Otakar  jest vlstním zakladatelem Nové Jihlavy. Přivedl tu hornictví k největšímu rozkvětu, zřídil zde úřad horní a mincovnu, uvedl sem řád něm. rytířův (snad s komendou), založil dle všeho kapli, která jest nyní připojena k farnímu chrámu sv. Jakuba, jakož i zavedl řády minoritský a dominkánský, kterýmž zde vystavěny kláštery.

Král Václav I. jest spoluzakladatelem Jihlavy, jelikož sem, po odchodě něm. rytířů z Jihlavy uvedl Želivské praemonstráty, po něž práva farní od sv. Jana na pahroku převedl na faru sv. Jakuba, Jihlavu l. 1240 z poddanství kláštera Tiškovského vymanil a propůjčil ji l. 1249 městského a horního práva.

Jisto, že pouze hornictví dodalo Jihlavě významu již ve 13. století, jím vřezena mezi města : Brno, Olomouc a Znojmo, a že jen tomuto děkuje svá městská i horní práva.

Bezpochyby měla Jihlava již za Přemysla I. městské i horní zákony, ale tyto byly potraceny vpádem tatarským, jenž rozptýli hornický soud, mužstvo i akta.

Léta 1262 dne 21. července navštívil Přemysl II. také Jihlavu osobně.

Po nešťastné smrti tohoto krále podrobili se Jihlavané králi Rudolfovi Habsburskému, a v jejich městě l. 1278 v měsíci prosinci zaslíbeny jsou děti Přemyslovy a Rudolfovy k budoucímu sňatku : a to zasnoubena českému králi Václavovi II. dcera Rudolfova Guta a synovi Rudolfu též  Rudolfovi  Anežka, sestra Václavova. Dvojí svatba těchto dětí královských vykonána s velikou slávou a nádherou počátkem l. 1279 za přítomnosti vdovy královské Kunhuty a obou rodin v Jihlavě, kde král Rudolf již dělal hospodáře, jakožto správce země Moravské. Opat kláštera Želivského a biskup Basilejský posvětil manželský stav snoubenců, pouhých ještě dětí.

R. 1261 vyskytuje se po prvé též zmínka o hrách v kuželky. Jihlavská městská rada zakázala tím rokem veškerým občanům i příchozím do města Jihlavy hru v kostky a zároveň koulení v kuželky pod tresty vždy většími. Naponejprv musil přistižený hráč zaplatiti městské radě za pokutu věrduňk bílého stříbra. Přes to hrávalo se o přítrž.

Německé smýšlení v Jihlavě se zakotvilo  pevně, a zámožnost měšťanů zmohla se valně štědrými výsadami, jichž městu udílel král Přemysl II.

Jihlava svojí polohou na obchodní dráze z Levanty přes Benátky a z jižní Evropy přes Vídeň, do Prahy a Německa získala velice.

Král Jan osvobodil měšťany Jihlavské se všemi jejich věcmi a zbožím od mýta po celých Čechách a na Moravě l. 1331, a r. 1340 nařídil markrabí Karel Bohušovi ze Starče, aby měšťanům Jihlavským platil řádně mýto na prospěch dlažby města povolené a jich na svém mýtě v Brtnici nepředražoval.

Zachování silnic věnována v Jihlavě péče náležitá. Dle městského práva Václavova byla k tomuto účelu určena třetina pozůstalosti bez dědicův, a v každé poslední vůli musil určitý peníz věnován býti na zachování silnic a mostův.

R. 1355 daroval markrabě Jan městu mýto z vozův a koňů na vzrůst jeho a na zachování silnic a mostův.

Markrabě Karel uvedl l. 1345 židy do Jihlavy, dílem aby zvýšil příjmy své komory, dílem též aby povznesl obchod, zvláště se zbožím vlněným. Židů se nahrnulo mnoho, usedli v západní části města, zvláště v Zadní a Přední Židovské ulici, které se tak zvou dosud, a vystavěli sobě synagogu.

Ale brzy potom musili židé (l. 1426) docela město opustiti a zanechati svého nemovitého jmění i dluhujících požadavkův. Tímto činem rozběhlo se mnoho rodin židovských do sousedních obcí, do Puklic, Trhové Brtnice, Třeště, Batelova a j. a založili tu dosavadní obce židovské. Opuštěny domy židovské v Jihlavě rozdělil markrabě Albrecht křesťanskému obyvatelstvu. Synagogu daroval Jihlavské nemocnici chudých. Později musili židé v Jihlavě od r. 1708-1782 platiti vstupné "židovské osobní mýto" za denní pobyt 15 kr., později 17 kr., z mrtvého 30 kr. Toto mýto zrušil císař Josef II. r. 1782.

Vedle obchodu kvetla řemesla. Když zanikly Jihlavské doly stříbrné událostmi válečnými skoro docela, hledali Jihlavané jiné prameny výživy, soukenictví a kloboučnictví, které se povznesly brzy. Též nálev vína a piva byl druhdy volnou a výnosnou živností.

Při veškeré svobodě řemesel platila přece různá omezení. Tak na př. směli ševci Jihlavští svoji potřebu kůže kupovati pouze od Jihlavských koželuhů, již měli své dílny "v údolí koželužském" na předměstí Brtnickém. Švec nesměl koupené kůže prodávati jinému. Tím vznikly časté žaloby ševců do utiskování a zkracování jich koželuhy.

Potom ustanovila rada městská, že koželuhové jsou zavázáni, aby neprodávali výrobky dříve po venkovských trzích, pokud po tři trhy nebyly v Jihlavě vyloženy.

Prodej rybího potěru, plýtvání vodou, zadržování určených ryb na prodej v rybnících trestáno po prvé odnětím ryb, po druhé pranýřem a po třetí vykázáním z města. Prodej ryb před městem trestán ještě přísněji. Usedlý Jihlavan, jenž ryby koupené v Jihlavě prodal mimo město, byl vyobcován na vždy z města.

Po válkách husitských stala se Jihlava zvláště důležitou v dějinách našeho národa, když 5.dnem července 1436 dokončeno tu smíření katolíků se stranou podobojí za krále Zikmunda.

Zikmund pobyl v Jihlavě několik neděl a potvrdil zde dne 16. srpna zase všecka práva a privilegia Jihlavských měšťanův a horníkův.

Dne 10. srpna 1436 přivezl Kašpar Šlik korunu a klenoty zemské i s korunním archivem z uherského Vyšehradu, kdež do té doby byly uschovány, do Jihlavy.

Léta 1458 dne 15. listopadu byla Jihlava potrestána králem Jiřím z Poděbrad, že nechtěla uznati ho za krále.

K svátku sv. Petra a Pavla l. 1472 vznikla nevídaná bouře, blesk uhodil do domu Petra Limburgra v ulici Matky Boží, zapálil a spálil 67 největších domů, při čemž zahynulo i 20 lidí.

Pohromu to dovršilo l. 1473 úžasné vedro a sucho, nehorázné roje kobylek z Uher a Rakous l. 1474, též l. 1484, jež všecko osení pohubily, z toho vznikla velká drahota. Potom l. 1477 nastala krutá zima, že vody úplně zamrzly a obilí na 5 mil daleko voženo do mlýnů. Pak veliké závěje sněhu až do sv. Jiří. Mor l. 1483, jež denně až 30 a celkem 4000 lidí zachvátil. Nejistota silnic pro lupiče a tuláky, hubitele to zemské a t. d.

Král Matyáš vynasnažil se za věrnost Jihlavanů zmírniti tísně tyto. Potvrdil Jihlavě všecky výsady, svobody a zvyklosti.

Mír Olomoucký mezi Vladislavem a Matyášem opět oživil Jihlavu.

Na Moravě byla prvá papírna v Jihlavě l. 1540. Stála na místě tavírny ve StaréHůře a zachovala se jako vzácné dědictví po tři sta let v rodině Hellerově.

V Jihlavě hořelo v l. 1513 - 1551, tedy za třicet osm let sedmráte. R. 1513 shořelo 90 domův a 12 lidí. Oheň vyšel z kláštera dominkánského, kdež "mniši měli veselí a pekli nějaké družbance, kuchař ukropil vody do másla, oheň vzhůru vyskočil". Také požár r. 1522 ještě horší, v němž vyhořelo vše, mimo sedm chalup, svádí letopisec na mnichy, ale nespravedlivě. Oheň zanítilo zase máslo, a to při divné případnosti. K měšťanu Farkašovi přišly na uherské víno už na snídani - ženy Jihlavské, paní soukeníkův a některých kloboučníků. Zpivše se , oblekly se do mužských "vomerálků" (kalhot), ověsily se zrcadly, zobracely kožichy na rub, nastrkaly nohy do rukávův a tak motaly se do lázně u České brány a odtud k nějaké soukenici neb kloboučnici na  taneček. A při té nechvalné veselosti vzňal se oheň : opilá paní ulehla, a nerozumné děvče, strojíc vaření, vlilo vody do másla. Shořelo město skoro všecko a s ním 22 osoby.

Pálili také paliči najatí. Hrůza z nich byla obecná. Za příklad z paličů nejpověstnějších a nejhorší : Jihlavský Barabáš. Byl to nádeník, jenž r. 1548 zapáli v Jihlavě celkem 40 domů. Když ho konečně zatkli a na skřipec dali, vyznal, že jemu a jeho tovaryšům "nějaký za Prahou dal 9 tolarů, aby královská města v Čechách a na Moravě pálili, až to dokonají, že v Nymburce odměnu vezmou". Barabáš byl pro své žhářstvo před radnicí kleštěmi trhán "na obou prsou", pak ho vedli do ulice, kde první oheň byl kladen, a tu mu utrhli prsty, u druhého domu uštípli mu prsty druhé ruky. Naposled přivázali ho u šibenice na provaz, udělali oheň kolem něho a kázalimu, aby v ohni běhal.

Dne 18. května l. 1523 stiženo město Jihlava opět strašným ohněm. Veliká část pohořelých odebrala se do Něm. Brodu.

Roku 1538 dne 10. dubna vyhořelo v JIhlavě 140 domů, požár vznikl neopatrností kovářovou.

Léta 1551 dne 8. srpna vypukl rovněž veliký oheň, jejž založila čtrnáctiletá služka z pomsty na pána. Oheň zničil radnici, ulici Špitálskou, klášter sv. Kříže, špitál chudých, 3 městské brány - celkem 150 domů s 10 lidskými životy.

R. 1420 dne 14. října protrhl se rybník u Jihlavy neopatrností porybného. Protrhlý rybník strhal ještě 13 jiných a zaplavil též část Jihlavy, při čemž zahynulo 32 lidí.

Léta 1598 přikvapilo na město zase neštěstí. Dne 6. srpna byla v Jihlavě opět veliká povodeň, která strhala 11 rybníků, nadělala velikých škod a zničila 20 lidských životův.

Pivo Jihlavské, které v cizozemsku došlo chvály, dochovalo sobě stále svoji doborou, slavnou pověst.

Právo pivovarnické nebo sladovnické nebylo do 16. století nutně spojeno s majetkem domu, kde od nepamětných dob bylo provozováno, nýbrž bylo právem osobním, ale spočívalo přece na podmínce, žemohl dosáhnouti práva toho pouze, kdo se prokázal podílem na majetku některého z 8 společných tu pivovarův.

Sladovnictví a vaření piva bylo dvoje, na sobě nezávislé zaměstnání. Po nově zavedeném cechovnictví v Jihlavě mělo sladovnictví svá zvláštní pravidla zlepšená.

Pivo vařeno pouze hnědé, ječné. Dovoz bílého, pšeničného, byl připuštěn jen se svolením městské rady.

Léta 1483 zmíralo prý denně v Jihlavě až 50 osob, a celkem zahynulo 4000 lidí. R. 1494 bylo zase na půl čtvrta tisíce obětí morné hrozné smrti. Léta 1507 až 1200 a l. 1520 více 2000 osob. V roce 1562 bylo moram zachváceno od letnic až do sv. Michala až 54 denně a celkem 4000 osob. Po malé přestávce několika let vypukl opět mor v Jihlavě na podzim l. 1571, a denně zmíralo 20 - 30 osob, celkem 2000. Ještě hrozněji opakoval se l. 1574.

Nákaza považována za trest s nebes, který nejlépe modlitbou a pokáním možno odvrátiti, a nazývána proto ranou Boží.

Již počátkem 16. století bývaly v Jihlavě 2 lékárny. Lékárny tyto byly dle tehdejšího zřízení svého vlastně obchody ve zbožím kořenném a materiálním, a léky připravovali lékaři, neb je kupovali z Itálie.

Za války třicetileté Švédové vypálili vesnice : Hosov, Pístov, Horní Kosov, Starou Hůru, Hynčov a Hruškové Dvory. Mlýny : jesuitský, český a koňský. Kostely : sv. Jiří při chorobinci a sv. Jana na kopečku. Již dříve rozbořili prastarý kostel český sv. Václava. tento stál při zdi městské proti farnímu kostelu sv. Jakuba a sloužil bohoslužbě a kázání českých měšťanů.

Obyvatelstvo Jihlavské, jehož počátkem 17. století bylo 13 000, scvrklo se po odchodě Švédů pouze na 189 usedlých měšťanů, kteří smanželkami a s čeledí čítali 299 osob ve 234 domech obytných.

Okolí bylo zpustošeno a vypáleno na 4 - 5 mil. Uprchlíci mohli pouze donucováním zpět uvedeni býti do své pusté otčiny.

Hornictví

Báně Jihlavské, náležeje mezi nejstarší doly českomoravské, prostíraly se v obou zemích, na obou březích řeky Jihlavy a byly kolébkou horenských zákonův. Zprávy o tom ztrácejí se v šerých bájích dávnověkých, kteréž poznačují horský hřeben "Starou Hůru" na severozápadní straně města za počátek hornictví. Teprve později dolováno v pořadí vrchův u Rančířova a u Beranova. Osady tyto vznikly z bytů havířských.

Podobá se velmi pravdě, že teprve, když králové čeští poznali bohatost okolních hor na stříbro a jiné kovy, povolali sem německé havíře zvláště ze Saska, jmenovitě z Freiberka. Stalo se to snad koncem 12. nebo počátkem 13. století. Teprve podporou Přemyslovou počínají něm. osady s něm. (Děvín) právem, jako kolonie Jihlavská, kteréž nástupci Přemyslovi Václav I. a Přemysl II. horlivě podporovali.

Jihlavské právo horní patří mezi nejstarší a mělo i ve Freiberku po dlouhový věk vnikající a směrodatný význam. I v Čechách se řídili dle něho. Bylo považováno, ctěno a dotazováno jako věštba delfcká, praví Dobner.

Jihlava stala se tím, že cizí horní města přijala Jihlavské právo horní a užívala ho, hlavou celé rodiny měst, a právě toto právo zlstalo pramenem všech dosud platných zákonů horních v našem mocnářství.

Již za krále Přemysla I. byla v Jihlavě knížecí mincovna. Město Jihlava mělo i svoji vlastní minci.

Zemětřesením dne 4. a 5. srpna 1328, jež kolem Brna, Jihlavy a Žďára zvláště bylo pozorováno, sesuly se mnohé doly. Veliký požár l. 1353, jimž skoro celé město lehlo popelem, a přemnohé jiné živelní pohromy, jako veliká povodeň l. 1376, zvláště pak vypuknutí záhubných válek husitských - poškodily hornictví Jihlavské tak, že nepodávalo užitku, jelikož horníci, když odtáhli do války, zasypali doly a nikdo se nevrátil.

Jihlavské hornictví nemohlo se od té doby povznésti nikdy, ačkoli král Ladislav nařídil městské radě, aby k horám pilně přihlížela a dolování provozovala co nejpilněji. Dolování přestalo docela, když vypuklá válka třicetiletá zničila započaté stavby za císaře Rudolfa, a nové pokusy báňské koncem 17. a 18. století neuzkazovaly žádného výsledku.

Dnes dlouhé staré štoly spojují mohutné sklepy. Celé veliké náměstí jest podkopáno chodbami, prostorami, šachtami a štolami.

Soukenictví

O stáří tohoto odvětví průmyslového v Jihlavě nemožno souditi s určitostí.

Byli to cizinci, němečtí přistěhovalci z Nizozemí, hlavně Flamové, jež zařídili soukenictví Jihlavské. Po zániku hornictví kvetlo soukenictví a kloboučnictví měrou netušenou.

O blahobytě soukeníků v Jihlavě svědčí, že l. 1571 měšťané soukeníci založili bratrstvo "mistrů pěvců" (školu básnickou), jež se svými zvyklostmi docela přizpůsobilo se škole "Meistersaengrů" v Německu, a přes krátké jen trvání (1571-1620) dosáhlo poměrného významu.

Za rozkvětu soukenictví v Jihlavě l. 1570 pracovalo 500 mistrů, jichž počet dostoupil až 700, i vyráběno tu ročně až 50 000 suken.

Jihlava v té době měla nejméně 10 000 obyvatel v 650 domech.

Jihlava byla ústředním tržištěm vlny pohraničních míst českomoravských, slynoucích soukenictvím, jako : Luk, Trhová Brtnice, Třeště, Batelova, Měřína, Třebíče, Žďára, Bystřice na Moravě a Pacova, Humpolce, Herálce, Polné, Chotěboře v Čechách a j. - Spotřeba vlny v Jihlavě dostoupila ročně až 60 000 centův.

Formálně a právně uznán byl řád soukenický teprve l. 1360, tedy za doby Lucemburské, kteráž zvláště byla přízniva rozkvětu soukenického cechu Jihlavského.

Obsazení Jihlavy Švédy v létech 1645 - 1647 způsobilo řemeslu ohromné škody. Pouze skrovný počet řemeslníků zůstal po tomto obležení, neboť mnozí soukeníci vystěhovali se již dříve do sousedních osad : do Luk, Batelova, Měřína, Třebíče, do Trhové Brtnice, do Třeště, Telče, Žďára, Bystřice, Humpolce, do Pacova, Polné a do okolí, a místa tato poněmčovali.

L. 1649 rada městská v žádosti své o král. povolení, aby zase byly postaveny rámy soukenické na předměstí Špitálském, považuje živnost soukenickou za nejlepší prostředek výživy a jediný k novému zvelebení města.

Přes to spočívala na řemesle těžká pouta po opětovném zavedení nucenosti cechovní. Neboť soukeník byl omezen v nákupu vlny, ve prodeji zboží a v rozsahu výroby.

Dle nařízení městské rady zde dne 20. listopadu l. 1650 nesměli cizí obchodníci vlny zde pordávati pod trestem konfiskace, a jen domácí obchodní měšťané směli sukna od soukeníků kupovati, buďto za hotové neb záměnou za vlnu, a l. 1670 bylo ustanoveno, kolik kusů každý mistr dle svých osobních vlastsností smí ročně vyrobiti.

Vedeny dlouhé boje pak prostých občanů proti protěžovaným měšťanům v radě, tak prostých soukeníků proti "přísežným prostředníkům" a výrobců vůbec proti obchodníkům.

Příjem a jmění řemesla soukenického značně rozmnoženo, když získán "mistrovský dům" na Horním náměstí l. 1630, v němž scházeli se přísežní mistři a prohlíželi sukna, pak stavbou stoupy ze mlýna Hoffstetterova l. 1635 a získáním dřevěného mostu u velké stoupy l. 1698.

Ale nechť dařilo se cechu navenek sebe lépe, vnitř započal již neodvratný úpadek. Dobrý výdělek mnohým mistrům již nepostačoval, chtěli získati více, pracovali sice mnoho, ale tak ledabyle, že sukna Jihlavská záhy klesla v ceně.

K tomu přidružily se nepořádné hospodaření s penězi cechovními a obrovské převraty v moderní technice, jejíhož pokroku Jihlavský mistr soukenický svými slabými hmotnými prostředky sledovati nestačil.

Počet mistrů menšil se rok za rokem : v době rozkvětu bylo 700 až 800 mistrů, l. 1897 pouze 24 mistři samostatní.

Rozkvětem továren Brněnských v ústředí železnic přirozeně kleslo soukenictví Jihlavské.

Kláštery a kostely

Jediným farním kostelem ve Staré Jihlavě byl až do r. 1275 velepamátný kostelík, zasvěcený patronu města sv. Janu Křtiteli.

Za druhé polovice 13. století stal se hlavním kostelem města kostel sv. Jakuba Velkého, kdy a kým byl založen není známo. Má se za to, že chrám byl asi založen řádem německých rytířův.

V nynější podobě vystavěn byl kostel farní sv. Jakuba v polovici 16. století po velikém požáru l. 1523 nákladem obce městské.

Kostel sv. Ducha na bývalém starém hřbitově vystavěn l. 1572.

Nynější kostel sv. Ignáce, tehdejší jesuitský, byl vystavěn teprve v letech 1680 - 1689.

Stavba kolleje započata l. 1699, a bylo v ní l. 1700 i potom l. 1710 pokračováno stavbou semináře, ale stavba celá nebyla dokoncčena, jelikož zadní trakt nebyl nikdy dostavěn.

Klášter dominikánů i s jejich kostelem sv. Kříže založil prý držitel hradu Rokštýna u Brtnice l. 1221. Stával vedle kolleje jesuitské v ulici Křížové a byl později i s ní proměněn na kasárny.

Klášter minoritů stál v Jihlavě již l. 1243. Dle domácí kroniky uvedl prý král Přemysl I. Otakar minority l. 1221 z Vlach do Jihlavy. Byl by to tudíž jejich prvý klášter na Moravě vůbec, jelikož do Brna přišli teprve l. 1230, do Znojma l. 1225 a do Olomouce kolem r. 1241.

Klášter a řád tento jediný z Jihlavských řeholnických přetvral všechny bouře nábožernské a zachoval se svým, nyní též farním chrámem Nanebevzetí Panny Marie - až po dobu naši.

Jihlava nynější

Jihlava poskytuje mnoho zajímavého a jest i dnes průmyslovým městem.

Město Jihlava dle sčítání lidu l. 1890 má ve 1217 domech 23 743 obyvatelů, z čehož 1214 vojákův. R. 1667 měla Jihlava 455 domův osedlých, 67 pustých, asi 4000 obyv., r. 1790 bylo v městě 551 domův, 6064 obyv., na předměstích 348 domův, 4191 obyv.

Mězi obyvateli jest nad polovici přistěhovalcův. Počet mrtvých převyšuje počet narozených.

Město má 4 katolické, 1 evangelický kostel a synagogu. Jest sídlem c. k. krajského soudu, okresního soudu, finančního okresního ředitelství, okresního hejtmanství okresu venkovského, hlavního berního úřadu a zároveň hlavního celního úřadu, poštovního a telegrafního úřadu, cejchovního úřadu, silničního výboru, pěšího pluku, praporu zemské obrany a doplňovacího okresního velitelství pěšího pluku čís. 81.

Z ústavů vychovávacích a vyučovacích má Jihlava c. k. něm. vyšší gamnasium, něm. zemskou reálku, něm. průmyslovou školu pokračovací, něm. školu kupeckou, něm. zimní hospodářskou školu, něm chlapeckou a dívčí občanskou školu, 9 německých škol obecných , dětskou něm. opatrovnu a několik něm. mateřských školek. Zmínky zasluhuje městské museum. Je tu i něm.  hudební ústav a mnoho něm. spolkův.

Z českých ústavů toho druhu jsou tu pouze opatrovna M. U. Dra Leopolda Fritze, škola obecná, průmyslová škola pokračovací, zimní hospodářská škola od r. 1895 o dvou ročnících. Jsou tu Besední dům, Česká Beseda a Sokol, veřejná česká knihovna i čítárna pro lid a některé jiné spolky.

Z ústavů něm. doročinných : chorobinec, několik chudobinců, městská a vojenská nemocnice a sirotčinec, spravovaný milosrdnými sestrami.

Výroba suken a vlněných výrobků zastoupena tu několika většími továrnami. K nim se řadí závody strojnické, koželužské, hrnčířské, tklacovské, potřihačské, barvířské, závody na výrobu nábytku, kožešin, houní a lihovary.

Léta 1897 zřízena německých obchodním a průmyslovým spolkem dílna na obrábění dřeva a kovu i pro odbor textilní.

Dále jest v Jihlavě plynárna a c. k. továrna na tabák, jež zaměstnává více než 2000 pracovnic, po jedné kružní peci na pálení vápna a cihel, pivovar. Mimo to provozuje se tu ne nepatrný vývozní obchod obilím, lnem a dřívím stavebním.

 

ARNOLEC

Ves (dle osbního jména Arnold) v mírné kotliné údolí "Pod horama".

Již po 100 let a snad i 200 let drží rodné domy rodiny Pytlíkova, Koumarova, Frejtichova a Nevrklova.

Arnolec se připomíná již v XV. století

BATELOV

dle osobního Batel. Již ve 13. století městečko, leží při samých hranicích českých v příjemném údolím horském. Jest tu stanice dráhy transversální.

Živnosti : nejvíce rolnictví a řemesla. Z průmyslových závodů dlužno uvésti : panský pivovar, lihovar, továrnu na sukno, papírnu, dílnu na špičky jantarové a pěnové, dílnu na perleťové knoflíky a železné hamry.

První zmínky o Batelově jsou z r. 1272.

K Batelovu náležejí osady : Spělov a Nový Svět

BERANOV VELKÝ

dle osobního jména Beran. Ves a politická obec ze čtyř osad, a to: Beranova Velkého, Beranova Malého, Brádla a Jeclova.

Beranov Malý - po břehu blízké řeky Jihlavy vede dráha severozápadní. Je tu rozsáhlá továrna na sukna a koberce, ve které zaměstnáno jest na 600  dělníků z okolních dědin.

Brádlo - znamená ve staroslov. skálu

Jeclov - dle osobního jména

BERÁNEC

odvozeno buď od osob. jména Beránek, aneb znamená stáj beranů.

BÍTOVČICE HORNÍ

značí osadu olidněnou obyvateli v Bítova "Bítovčáky"

BÍTOVČICE DOLNÍ A ROZSEČ

BRODCE

tolik jako malé brody. Jest tu továran na sklo.

HROTOV

dle osobního jména Hrut, původně Hrutov

BRTNICE TRHOVÁ

Brtnice znamená místo, kde stály brti, tedy brtnice tolik jako včelín. Poprvé se připomíná 1234. Později se zove Trhová, od udělení práva šesti trhů výročních a zároveň dobytčích. Městečko se skládá ze sedmi částí : z Horního Města, z městečka s náměstím, z Podzámčí, a ze Zašpitálu na levém břehu Brtničky, pak z Kapličky se Židovskou ulicí a Žabí ulice a z Podmoklí na břehu pravém.

Horní město jest nejstarší částí Brtnice. Většinu zaujímá rozsáhlý zámek s trojím nádvořím, obklíčený krásným parkem s rybníkem na straně severní, se skleníky, zahradnickým obydlím a pěkným vodojemem se strany západní a jižní.

Na náměstí hornoměstském stojí kamenná okrouhlá kašna a socha sv. Antonína Paduánského z r. 1666. Při silnici k Jihlavě se nachází sýpka velkostatku, rozsáhlý dvůr hospodářský. Za parkem knížecí pivovar, za dvorem při cestě do Uhřinovic jest knížecí škrobárna.

Podzámčí, tak kde jest na volném prostoru hasičské skladiště l. 1873 vystavěné (dříve masné krámy), spojuje most dřevěný s ulicí Židovskou. Na jihovýchodní straně leží na Brtnicí mlýn. Nedaleko směrem severovýchodním bývala prachárna. Tímže směrem dále stojí valcha jirchařská s pilou.

Na místě, kde silnice Jihlavskotřebíčská vede do ulice Židovské přes Brtničku, přepíná tuto zděný most se 6 krásnými kamennými sochami svatých, postavených  v letech 1715 - 1718.

Z náměstí směrem jižním vede silnice Jihlavsko-Třebíčská, na úpatí kopce "Strážky", ku Třebíči. V ulici její jest po pravé straně silnice "Záložna", pak mlýn s pilou "panská vinopalna" (nyní soukromá škrobárna) a naproti přes silnici na levé straně ulice dálna na mlýnské stroje.

Největší znamenitostí  Trhovobrtnickou jest zdejší prastarý hrad, jenž dle pověsti již v 8. století byl založen. Listiny o založení jeho sice se nedochovaly, ale poloha a všecek vnějšek jeho dosvědčují, že k nynější své rozsáhlosti dospěl částečnými přistávky a druhdy dobře byl opevněn.

Od r. 1366 nazývá se  Brtnice městečkem. Měla mýto a vlastní soud. Ale válkami husitskými utrpěla tou měrou, že sklesla opět na pouhou vesnici.

Nynějším panství jest Emanuel Josef Antonín kníže Collalto a San Salvatore, dědičný člen říšské rady, narozený 24. m. prosince l. 1854, síldem ve Vídni a v Paříži.

Obyvatelé Trhové Brtnice živí se hlavně polním hospodářstvím. Daří se tu převedvším žito, oves, něco ječmene a pšenice, pak hrách a denní chléb chudiny - brambory. Dvě škrobárny vyrábějí sušený škrob.

Pivovar velkostatku stával ve hradě, a po ohni vystavěn jiný za zámkem u dolního parku.  Druhdy mívala obec pivovary dva.

Trhová Brtnice má 2 mlýny, 2 pily, jež podporují dosti čilý průmysl a obchod dřevařský. Nad Brtnicí jest cihelna velkostatku a pod městečkem vlacha, kdež váleny dříve tkaniny Brtnického cechu soukenického, nyní jest zařízena na válení koží.

Nejstarším cechem Trhové Brtnice a celého panství byl cech tkalcovský. Založen byl již l. 1587.

Mladším byl cech řeznický, jenž l. 1607 dosáhl artikulí řezníků Třebíčských.

Společenský život nynější podporují : peněžní ústav "záložna", spolek "doborovolných hasičů", spolek pohřební civilní a vojenských vysloužilců, také jest tu od r. 1893 nově zřízena veřejná knihovna pro lid.

Rozvaliny hradu Rokštýna

Severovýchodně Trhové Brtnice u vsi Přímělkova, nedaleko ústí říčky Brtničky do řeky Jihlavy, čnějí posud dosti zachované rozvaliny hradu Rokštýna. Zbytky hradiště jsou značné rozlohy a výšky až tří pater. Zřícenina jest na skalnatém pahrbku stráněmi obklopeného

O hradě Roštýně nelze s říci s určitostí, dko jej založil a komu náležel původně.

Od r. 1824 stojí vedle rozvalin hradu na straně východní papírna, jejíž stroje žene říčka Brtnička. Druhdy vyráběna zde surovina na papír ku psaní, od r. 1877 však strouhá se tu upravené dříví smrkové v buničinu (cellulosu) pro papír na balení obyčejného tabáku.Majiteli tohoto závodu jsou dědicové továrníka Augusta Funfulusa v Přibyslavicích, kamž se i dřevěná buničina dováží v podobě hrubé lepenky, aby úplně byla zpracována.

BRTNICE DLOUHÁ

je nejjižnější vesnicí okresu Jihlavského.

Ze živností provozuje se v obci kromě rolnictví hlavně bednářství.

BUKOVÁ

Bukov, dle bukovcýh lesů.

ČEŇKOV

také Černíkov, dle osobního jména Čeněk

ČÍŽOV

dle osobního jména Číž , něm. Zeisau

DŘEVĚNÝ MLÝN

něm. Hozmuehle.

Jest zde továrna na sirky a na sukno, parní pila, cihelna a vápenice.

HANDLOVY DVORY

něm. Nahdelsdorf

HELENOV

přelož. z něm. Helenenthal

Léta 1856 vystavěna zde velkolepá továrna na sukna na místě starobylého Goskova mlýna (Zlatomlýna). Továrna tato má vlastní plynárnu a telegrafní stanici. V obci Helenově zřízen byl l. 1890 samostatný poštovní úřad.

PANČAVA

něm. Waldhausen. Původně název hospody. Vznikla ze zrušeného (l. 1777) dvora "Pančavského" města Jihlavy.

HODICE

leží na okresní silnici z Jihlavy k Telči. Z vynikajících budov dlužno tu uvésti velkolepou továrnu na sukna a fezy s elelktrickým osvětlením, dvůr vekostatku Třešťského a škrobárnu.

Hodice jsou starobylou osadou, svědčiť o tom již starodávné jméno jejich, neboť Hodek (zkráceně Hodslav), z něhož asi název jest odvozen, bylo u našich předků v dobách nejstarších velmi oblíbeno. Také starobylý vynikající domácí rod pánů  z Hodic, později hrabat z Hodic, jichž byly Hodice původním sídlem, dokazuje starobylost osady této.

HOSOV

(dle osob. jm. Hos, něm. Hossau).

RANTÍŘOV

(něm. Fussdorf). Název je odvozen od osob. jména Ranožír. Jest tu velkostatek Františka Muellera, c. k. horního rady, s pivovarem, lihovarem a škrobárnou. Tréž stanice transversálky.

HORNÍ KOSOV

(něm. Obergoss).

HRUŠKOVÉ DVORY

(něm. Birnbaumhof, špatný překlad, vlastně "Dvůr u hrušky"). Jest zde tak zvaný "Panský mlýn", kde nyní zřízena přádelna na vlnu a valcha.

JAMNÉ

značí osadu, poblíž, které jest mnoho dolin, jam. Připomenutí zasluhuje pahorkatina mezi Jamným a Nadějovem, jakožto rozhraní vod moře Černého a Severního, neboť potok vyvěrající u Jamného odvádí vodu k Sázavě (Vltava, Labe), potok však vznikající u Nadějova vlévá se do Oslavy (Jihlava, Svratka se Svitavou, Dyje, Morava, Dunaj).

LIPINA

vesnice je pojmenována dle lipového stromoví.

JESTŘEBÍ

Název osady dle "jestřába" značí vesnici položenou v horách, kde pobývají jestřábi.

"Zhořec" jset název bývalé vesnice jjvých. Stonařova, byla však pusta již v XVI. století. Pozemky připadly dílem Stonařovu, dílem Trhové Brtnici.

Nedaleko Jestřebí byly dvě zašlé vesnice : Lhotka a  Střenč (Střenčice), které slovou pustými již v XVI. století. Pozemky bývalé vesnice připadly Jestřebí, Trhové Brtnici a Uhřinovicům.

JEZDOVICE

(z toho něm. Jesowitz a české Jezovice), původně Hvězdovice.

Jest tu parní mlýn vlekostatku Třešťského na místě, kde druhdy byla koželužna s valchou.

Druhdy bývaly u Jezdovic znamenité doly na stříbro, olovo a j., náležeje k hornímu úřadu Jihlavskému. Dolováno zde až do r. 1422, kdy horníci zasypavše doly, táhli s králem Zikmundem proti Čechům a byli u Něm. Brodu poraženi na hlavu. Tím přerušeno dolování.

V 18. stol. dolováno tu opět hrabětem Herberštejnem, majitelem panství Třešťského, po 36 rokův. Nedostatek vhodných zdrojů k odvádění vody a veliký náklad byly příčinou, že práce zastaveny. Potom těžen zde ještě asi 20 roků sanytr, zelená skalice.

R. 1885 tu práva horního od úřadu horního v Brně Jos. Čech, lékárník z Blanska, a l. 1887 počal tu dobývati živce draselnatého.

Dosud jsou tu sledy zinkové, ocelek, hnědel, množství kyzu železitého, leštěnec olověný, živec draselnatý, křemen na výzdobu skla, hadec aj.

Nedaleko vesnice směrem jihozádaním jest samota "Puchýrna" ze 3 chalup, kteréž nyní příslušejí obci Třešťské. Tu byly první stříbrné doly. Jsou zde dosud rozsáhlé "haldy", pak zbytky schodišť do šachet, propadliny a po lesích příkopy, jimiž voda z nedalekých rybníků od Bukové vedena byla do "puchýrny".

KAMENICE (MORAVSKÁ)

zvaná "Starorodní Kamenice" (dle kamenité půdy). U Dolní brány stojí dosud rytířské sídlo, starobylá stavba ozdobená zvenčí znakem rytířským a starožitnými nápisy. Okna i dvéře jsou obloženy tesaným kamenem. Byl to bezpochyby letohrádek paní Kateřiny z Valdštejna, čemuž nasvědčují tři rodinné znaky nade vchodem.

Jest zde obecní radnice, pivovar, nemocnice na kopci u kostela, kterou založil l. 1828 farář Ignát Vyškovský, pošta a četn. stanice.

Po novém roce 1620 jel "zimní" král Bedřich Falcký od Polné přes Kamenici do Třebíče a zavítal tam dne 10. ledna 1620, kde se zdržel na zámku přes noc, a ubíral se následujícho dne dále přes Dalešice k Mor. Krumlovu.

Obyvatelé zabývají se polním hospodařením, tkalcovstvím a zvláště obuvnictvím (200 obuvníků).

Kamenice jest rodištěm komorního kapelníka Františka Krommera (nar. 1. 1759, zemřel ve Vídni 8. ledna 1831), jenž tiskem vydal lmnoho hudebních skladeb svých. Odtud také pocházel básník Jakub z Kamenice, spisovatel náboženských řečí, jenž zemřel 1565 ve Velkém Meziříčí.

VRŽANOV

dle osobního jména Vržen.

KAMENIČKA

KNĚŽICE

(kněžici, obyvatelé poplatní kněžím), největší vesnice hejtmantví Jihlavského.

Již 1222 připomíná se v listinách Dětřích z Kněžic.

Léta 1340 náležela část Kněžic i s vesnicemi Vískou, Hrotovem a Brodci zdejšímu proboštsví praemonstrátů kláštera Želivského v Čechách. Byla tu tvrz.

V obci křižují se okresní silnice Jihlavsko - Opatovská a Batelovsko - Třebíčská. Jest tu lovecký zámečekd s parkem a hospodářským dvorem poplužním, pak dva mlýny s pilami, poštovní úřad, záložna a spolek dobrovolných hasičův.

RYCHLOV

dle osob. jména Rychlý.

VÍSKA

druhdy Veska.

KOSOV

dle osob. jména Kos, něm. Gossau. Obyvatelé pěstují dobré tuříny.

HYNČOV

něm. Heinzendorf, dle osob. jména Hynek nebo Hynce.

Hynčov patřil do Čech a přináleží Moravě teprve od nového ohraničení l. 1750. R. 1647 byl Švédy vypálen.

STUDNIČKY

Studýnky, něm. Klein Studnitz.
SASOV

přeloženo z něm. Sachsenthal.

KOZLOV

ves je pojmenována podle osob. jména Kozel. Asi 500 m na východ stávala někdy pazderna, klem níž během tohoto století postaveny domky tak, že vznikla oddělená část osady Kozlova, která slove "Kozloveček" aneb také "Malé Polsko", ze 6 chalup.

Lid nosí kroj německý,neznaje něm. jazyka.

V Kozlově jest dvůr panství Luckého, náležejícíc Antonínu hraběti Widmannovi Sedlnickému.

Kozlov přináležel od nepamětných dob klášteru Třebíčskému.

RYTÍŘSKO

t. j. bývalé sídlo rytířské, má 7 domů s 53 obyvateli a náleží ke Kozlovu. Osada stojí uprostřed lesů a jest vystavěna na pusté osadě Rycherce.

LOUDILKA

nová kolonie, rozkládá se při silnici císařské z Jihlavy do Brna. Na Loudilce jest 6 domů a 56 obyvateli.

KOSTELEC

něm. Wolframs.

LHOTA PANENSKÁ

Lhota tato ve XIII. století připomíná se v listině jménem "Legote". Přívlastek "Panenská" vysvětluje se tím, že Lhota l. 1234 byla vlastnictvím panenského kláštera v Tišnově, později připadla ku hradu Rokštýnu a tím dostala se Valdštými Brtnickým.

Ráz kroje národního jest porušen, starší lidé nosívají kožichy s barevným vyšívání a kožené do vnitř rounem obrácené kalhoty. Mladší lidé, zvláště ženské, valem přizpůsobují oblek svůj městskému.

Starých památek zde není.

MALÉ

svým rozsahem malá vesnice. Malé náleželo l. 1234 panenskému klášteru Tišnovskému.

SMRČNÉ DOLNÍ

dle okolních smrkových lesů. Kdysi se říkalo osadě "Smrčnov", též "Smrčná".

Léta 1234 náleželo Dolní Smrčné klášteru panenskému v Tišnově.

Blíže osadě stojí o samotě mlýn "u Kremláčků", jehož majitel Hubert Vařbuchta přičinil se o stavbu kaple zdejší.

LUKA

druhdy osada Louka, "Na Louce". Vrchnostenský zámek, jenž strmí na mírné vyvýšenině, jest budova výstavná, o dvou patrech. Stavěti jej dal Max. Oldřich hrabě z Kounic v letech 1739 - 1747 na místě zámku "neobydleného", jak jej nazývají listiny z roku 1711.

Český lid nosí kroj Němců z ostrova Jihlavského.

V Lukách jsou 4 hostince, 2 mlýny (z nichž jeden parní), přádelna, továrna na vatu a na pletené zboží, pak lihovar velkostatku. Dráha severozápadní jdouc po pravém břehu řeky Jihlavy má zde stanici.

Obyvatelé živí se rolnictvím, řemesly, obchodem a dělnictvím v továrně.

Nyní Luka patří Antonínu hraběti Widmannu Sedlnickému, synu bývalého ministra zemské obrany, doživotního člena panské sněmovny Viktora hraběte Widmanna Sedlnického.

VOTÍN

od osob. jména Ota. Patřila klášteru, později panství Třebíčskému.

SVATOSLAV

dle osob. jména. Již v dávné minulosti stála tu ves podobného jména, která náležela klášteru Třebíčskému. Připomíná se, že byla za opata Matěje zabavena ve 24 kopách měšťanu Mikuláši Rudlovi do Jihlavy. V 16. a  17. století byla pustou, a od r. 1721 jest zase obydlena.

PŘEDVOŘ

vlastně Předboř (dle osob. jména Předbor.

MĚŠÍN

dle osob. jména Míša nebo Měša, také se říká Myšín, něm. Misching. Měšín připadl teprve l. 1750 při novém ohraničení Moravě.

MEZIŘÍČKO

jest nejvýchodnější vesnicí okresu Jihlavského, východně Jihlavy. rozkládá se v údolí při císařské silnici z Jihlavy do Brna po levé straně. Ježto větší část osady leží mezi dvěma říčkami (potoky), jež se spojují hned pod osadou v říčku Lysu, má odtud jméno své.

Hlavní výživu obyvatestvu skýtá polní hospodářství spojené s chovem dobytka. Jest zde hostinec, mlýn, kovárna a 1 obuvník.

V XVI. století tu byl "svobodný svůr poplužní" a do r. 1613 také tvrz s velikými zahradami (dle pověsti chmelnice).

Velká neúroda byla ltu r. 1816. R. 1811 vyhořela úplně druhá polovina vesnice.

Nejdéle drží rodný dům, asi po 200 let, rodiny : Mrázova (č. 39) a Zemanova (č. 34)

K obci náleží samota "obecní pazderna".

NADĚJOV

založen bezpochyby Třebíčským opatem Nadějem.

NOVÁ VES

jest nejzápadnější osadou Jihlavského okresu

Poblíž Nové Vsi směrem jihozápadním na pokraji lesa ve vzdálenosti 10 minut cesty jsou zříceniny hradu "Janštýna", jenž byl, jak lid vypravuje, za válek husitských rozbořen Janem Žižkou, a s ním prý vzaly za své tři okolní osady :Bražka, Kovářka a Lhotka. Místo nich založena na novém místě vesnice nová, od čehož pochází jméno osady nynější - Nová Ves.

Osadníkům skýtá hlavní obživu polní a lesní hospodářství.

OTÍN

něm. Ottendorf neb Otten, dle osob. jména Ota.

PÍSTOV

něm. Pistau, dle osob. jména Píst.

POPICE

něm. Poppitz, tolik co Popovice, odvozeno dle slova pop - kněz, jsou severozápadně Vílánce, poblíž okresní silnice z Jihlavy do Třeště.

Německá vesnice

PROSTŘEDKOVICE

něm. Mittelsdorf, německá vesnice

FALKNOV

něm. Falkenau, tolik co Sokolí (Folknava).

Falknov vznikl z Faknovského dvora, l. 1778 rozděleného mezi 15 osadníkův.

PŘÍSEKA

znamá mýtinu u lesa, na kteréž byla založena osada.

Jest zde zámek se dvorem Collaltovským, pak mlýn a pila.

Léta 1234 náležela Příseka klášteru panen Tišnovských, později byla samostatným statkem.

UHŘÍNOVICE

odvoz. z osob. jména Uhřín, v listinách též Ruprechtice, proto něm. Ruprenz.

Nejdéle se uchovaly v domech rodiny Fejtova a Herklova, které se připomínají už v urbáři Brtnickém r. 1566.

Po bitvě Bělohorské poněmčeny některé osady blíže německého ostrova Jihlavského, tak i Uhřínovice, ale nyní jsou opět úplně české.

KOMÁROVICE

dle osob. jména Komár.

Druhdy dolováno tu na stříbro, o čemž stopy na straně jihozápadní jsou patrny dodnes.

PUKLICE

jméno znamená snad osadu ležící mezi malými vrchy, které lidu vypadají jako pokličky - poklice neb puklice.

Velkostatek Puklice koupil v květnu l. 1892 továrník pan Miloslav Peška z Jihlavy (továrna na škrob) od hraběte batelovského Jana Blankenštejna.

Židovští obyvatelé, nyní pouze 8 rodin, tvoří zvláštní obec. Mají synagogu a starodávný hřbitov (z nejstarších na Moravě vůbec).

Obec židovská, která byla před časem mnohem četnější, vznikla v době, kdy v Jihlavě židovským obchodníkům dovoleno nebylo přenocovati a počali se proto osazovati v blízkých obcích.

PETROVICE

dle osob. jména Petr. Pověst dí, že Petrovice měly zámek, faru i pivovar, ano prý kdysi byly městem.

pod Petrovicemi na řece Jihlavě jest výstavný mlýn se škrobárnou, pilou a přídelnou na vlnu.

RÁCOV

dle osob. jména Rác.

RANČÍŘOV

dle osob. jména Ranožír, něm. Ranzern, také Rancířov. K Rančířovu náležejí 3 mlýny a myslivna.

U Rančířova byly hlavní doly horníků Jihlavských. Roku 1713 započal tu opět dolovati Jiří Kharner z Loewenfelda.

R. 1777 rozpuštěn zde poplužní dvůr města Jihlavy, zvaný Steidlův (Steidlové z Tulechova) a z něho vznikl - Nový Rančířov.

ROŠICE

dle osob. jména Roch, něm. Roschitz.

RYBNÉ

jméno osady této poskytuje doklad k tomu, že staří Čechové za dávna již chovali ryby ve zvláštních nádržkách přirozených i umělých.

Rybné patřilo klášteru Třebíčskému.

ŘEHOŘOV

dle osob. jména Řehoř. Připomíná se l. 1384, náležel klášteru Třebíčskému

SALAVICE

dle osob. jména Salava,něm. Sollowitz.

Obyvatelé se živí denní mzdou, zabývajíce se dřevorubstvím ve blízkých "Jihlavských lesích". Dříví se dováží po okresní silnici do města Jihlavy.

STÁJ

O původě obce stůjž zde pověst v lidu zachovaná, že prý pan Václav Chroustenský z Malovar dával pásti zde ovce svoje, pro něž tu měl zřízené stáje. Jiní opět tvrdí, že jméno "Stáj" má vesnice proto, že prý zde bývaly csařské sstáje. Pravděpodobnějším jest asi mínění druhé, neboť když zmíněný pan Chroustenský držel panství Rudolecké, již dávno asi byla Stáj, čemuž nasvědčuje okolnost, že když l. 1557 Jan Chroustenský z malovar některé osady přikoupil k panství Rudoleckému, Stáj mezi nimi nebyla jmenována, ač právě jest uprostřed  osad těchto.

Staraých památek v obci není

Ve francouzských válkách protáhli obcí Francouzi, r. 1866 byli zde Prusové, po nichž tu cholera zachvátila několik osob.

pozemky pro vysokou polohu nejsou příliš úrodné. Hospodáři zdejší hledí si nejvíce chovu hovězího dobytka,jenž dochází hojného odbytu do Čech.

STONAŘOV

původně Stanimírov dle osob. jména Stanimír, něm. Stannern.

Do r. 1871 požívalo městečko Stonařov blahobytu, podmíněnému dílem kvetoucí tehdy výrobou výnosného zboží pleteného, dílem čilou jízdou po říšské silnici od Prahy k Vídni tudy vedoucí, ale otevřením dráhy severozápadní zanikl pramen tento docela.

STŘÍŽOV

dle osob. jména Stříž.

PŘÍMĚLKOV

dle osob. jména Přemi, zdrobněle Přemílek, původně Přemilkov,změnou Přímělkov.

STUDNICE VYSOKÉ

také i v sing. Studnice Vysoká. Jméno dostala osada asi od pramenů (studnic) s hojností dobré pitné vody.

Studnice náležely klášteru Třebíčskému.

Ve Vysokých Studnicích jest vrchnostenský dvůr, bývalá palírna a dvě hospody.

SUCHÁ

dle povahy půdy, něm. Duerre

ŠVÁBOV

buď podle osob. jména aneb proto, že jest něm. kolonií

TŘEŠŤ

největší městečko Jihlavského okresu. Třešť se skládá ze šesti částí : z městečka s náměstím z Chalup, z Nikteraku, z Domků, ze židů (Židovské čtvrti) a z Chaloupek.

Za Židovskou čtvrtí, téměř v polích,jest druhá veliká továrna na sirky, zřízena dle nejnovějších výzkumů, která má i svůj hasičský sbor.

Nedaleko ní jest továrna na truhlářské výrobky a skříně pro kyvadlové hodiny.

V záhybě pak, kde točí se silnice Batelovská do Chaloupek stojí velkolepá továrna na sukno.

Třešť je osadou starou. Jméno Třešť lze odvoditi z přirozené povahy půdy za zimní doby, kdežto okolo rybníkův a na močálovitých lukách bývalo mnoho "třeště" neb tříště (tj. zámrzků ledových).

Ze zasloužilých rodáků Třešťských :

Šimon Partlic, narozený okolo roku 1588 v Třešti, nejslavnější Třešťan, počtář, hvězdář, dějepisec a konečně i lékař, povýšený císařem Matyášem do stavu šlechtického a spřídomkem "ze Špicberka". M Šimon Partlic Třešťský ze Špicberka došel v Anglii,jako Jan AMos Komenský, veliké pocty a zvláštního vyznamenání s několika jinými učenci českými, kteří svou vlast po katastrofě Bělohorské musili opustiti.

Jan Hořalka, narodil se tu l. 1798, známý hudební skladatel, jenž nejvíce žil ve Vídni.

Matěj Knasjl, narozený dne 8. listopadu 1813 (v myslivně "na Pouštích", kde byl otec jeho nadlesním), nejhorlivější z Čechů v Jihlavě a nejzasloužilejší vlastenec okresu Jihlavského.

Jiné pamětihodné události :

R. 1771 řádil takový hlad v obci, že sobě llidé připravovali pokrmy ze lněných výtlačků (záboje), z kůry olšové a sena.

Také svízelů válečných nezůstala Třešť ušetřena. R. 1800 byli zde Rusové, r. 1805 Bavoři jako nepřátelé.  Roku 1809 dne 15. července vtrhlo sem vojsko naše u Znojma v bitvě odražené. Roku 1866 byli tu Prusové.

V letech 1819, 1824, 1827 a 1863 trpěla Třešť velikými požáry. Oheň l. 1824 dne 1. října ztrávil mimo starý filiální chrám Páně a kromě celého židovského města se synagogou ještě 163 křesťanské domy. též požár l. 1863 byl velmi krutý. Lehloť popelem mimo tehdejší radnici ještě 56 domů rolnických (celé náměstí) s veškerými hospodářskými staveními mimo stodoly.

V letech 1816 a 1817 byla opět hrozná nouze. Míra žita byla za 50 zl., mír a prosa za 43 zl. a míra hrachu za 36 zl.

VĚŽNICE (BAHENNÍ)

Na místě, kde stojí nynější osada, prostíral se za starodávna velký, hustý, bařinatý les. Ze stromů vrbových zbyly do nedávna pod zemí silné pařezy a kořeny. Rytíř nějaký vystavěl prý si tu na místě, kde se říká "u Kasalů" (čísl. 20) dřevěnou tvrz a vedle ní dřevěnou věž. Nad obydlím svým pak postavil  si u rybníka,jenž dosud patří k číslu 20, mlýn, který časem zanikl. Lid však rybníku tomu dosud říká "Mlýnský". K obydlí rytířovu přibylo časem jiné na návrší protějšího břehu: Časem půda vzdělávána, bahno se vysušovalo děláním příkopů, jimiž se voda sváděla do nynějšího obecního rybníka. Chatrč za chatrčí přibývala, až znenáhla vzrostla osada, kterou dle dřevěné věže nazvali "Věžnicí".

Národní kroj vymizel. Muži nosívali kožené kalhoty, vysoké shrnovací boty řemínkem převázané, volný a dlouhý kabát "burnus" zvaný, barvy modré. Pod ním pak byla "kazajka" téže barvy a dosahovala jen k bokům. Hlavu pokrývali beranicí neb doukennou čepicí s prýmkem kožešiny.

Ženy a dívky nosívaly velmi krátké sukně s velikými "jelity" na bocích. Přes košily oblékaly široké nabírané rukávce a přes ně barevný živůtek. Na hlavách měly pak červené neb černé šátky, zvané "lipské".

Obyvatelstvo se živí polním hospodářstvím.

VÍLÁNEC

dle osob. jména Wieland vzniklo Wielands z něho Vílánec, nyní něm. Willenz.

LOUČKY

něm. Lutschen

CEREKVICE

Cerekev = kostel, něm. Neustift, také nesprávně Malá Cerekev, lépe Cerekvička.

VYSOKÁ

něm. Hochdorf.

ZHOŘ (ČERNICKÁ)

znamená vypálený kus lesa, na jehož místě založena osada, také Malá Zhoř.

Zhoř připomíná se v letech 1175, 1197 a 1339. Patřila tehdáž i s probošstvím Měřínským ke statkům kláštera Třebíčského.