Kněžice (Ant. Ondráček, Ota Pejchal)
Předválečné období
Na jaře 12. a 13. března 1938 zabralo hitlerovské Německo sousední Rakousko. Nebezpečí hrozilo i nám. Při částečné mobilizaci 21. května 1938 bylo povoláno 12 hochů, kteří ihned narukovali. Připravovalo se zatemnění oken a nacvičování se tzv. civilní protiletecká ochrana (CPO).
23. září 1938 ve 22 hod. 30 min. byla rozhlasem vyhlášena všeobecná mobilizace mužů do 40 roků věku.
Kronikář o tom píše :
"V sobotu ráno se všichni naši mužové těžko loučili se svými rodinami... ale šli rádi, ochotně, aby bojovali za svou drahou vlast... Poněvadž vojsko potřebovalo přípřež, musela naše obec poslati do Jihlavy asi 10 koní, takže zde zůstalo mnoho domů bez potahu a mužských sil. Už předtím bylo povoláno z Kněžic asi 20 evidenčních koní... Poněvadž k válce nedošlo, vracelo se pomalu mužstvo domů. Na zpáteční cestě byla v Kněžicích ubytována pěší muniční kolona a dělostřelecká kolona s asi 30 koňmi. Vojsko toto zde bylo k prospěchu, poněvadž pomohlo konati polní práce lidem, kteří měli svůj potah a lidi narukovány, seli, brambory vybírali, orali a pomohli tyto práce dokonati. Byli zde asi 14 dní. Pak odjeli do Ruziny, kde byli rozpuštěni. Také naši koně byli propuštěni a i mužové se vraceli pomalu domů."
Tolik kronika obce Kněžice.
Žijící pamětník mobilizace vypráví :
"Po návsi bylo živo, branci chodili ve skupinkách, nálada téměř veselá. Příští noci projížděly Kněžicemi směrem k Opatovu pluky vojsk. Potom nám odvedli koně. Na výpomoc nám pak půjčovali koně i s kočími vojenská správa. Kočí byli Maďaři. První byl číšník a podle toho jeho práce na poli vypadala. Druhý byl deputátník, pracoval dobře. Měli výborné koně. Když jednou orali s tatínkem Zákop, přejeli ho "hamris hárum", to je 33x. Největší strach byl z plynové války. Připravovali jsme se poctivě. Co nás učitel Lichka naproháněl po brtnickém katastru. Koupili jsme si baterku, kapesní nůž a provázek, jak se nám ve škole doporučovalo."
12. června proběhly ještě obecní volby. Z farnosti odešel začátkem roku farář p. Hlaváč, krátkou dobu zde pobyl P. Šula a po něm nastoupil na dlouhá léta farář P. Antonín Chroust.
Důsledkem politických změn ve státě po Mnichovu byly i u nás utvořeny dvě politické strany. To se však už schylovalo k březnové okupaci. 15. březen dolehl i na Kněžice, začaly platit německé zákony, jezdilo se vpravo, jedna marka stála 10 korun. Škaredé březnové ráno bylo po celé zemi. Mnozí z Kněžic mohli v Jihlavě vidět, jak němečtí vojáci skupovali za své marky různé zboží a poslílali je domů. Za marku dostali 50 rohlíků nebo kilo salámu.
I v této nastalé těžké době se představitelé obce usilovně starali o zřízení měšťanky u nás. Ani na kostel se nazapomínalo. Na podzim byl vymalován a pokryt plechem.
Válečný režim
Citujeme z obecní kroniky :
Alois Salát, brusič skla, byl udán gestapu jako simulant a živel štítící se práce. Bylo to udání křivé. Nemohl pracovat pro nemoc. Prodělal tyfus a onemocněl tuberkulozou. Na takové případy měl Hitler řešení : vyhlazovací tábor. Před vánocemi 1942 je Alois Salát zatčen a vězněn v Kounicových kolejích. V únoru 1943 je deportován do koncentračního tábora v Osvětimi. V dubnu 1943 tam umírá v plynové komoře. Bylo mu 30 let.
Adolf Došek, bývalý řezník, byl s několika lidmi v hostinci na radnici. 6. května 1945 přijela obrněná auta s německými vojáky. Při střelbě se všichni běželi schovat přes dvůr do sklepa. Jako poslední utíkal i Došek. Protože velmi špatně slyšel, nereagoval na výzvu "halt". Německá kulka se odrazila o dlažbu a zasáhla ho do nohy. Způsobila velmi zlou ránu ve stehně. Druhý den Adolf Došek zemřel v jihlavské nemocnici. Bylo mu 73 let.
Jiljí Plavec, byl brusičem skla. Pracoval v Plzni, kde žil s celou rodinou. Při náletu amerických letadel na Škodovku v noci ze 16. na 17. února 1945 zasáhla letecká bomba prchající lidi, mezi nimi i celou Plavcovu rodinu. Následky byly hrozné, zahynuli všichni. Nebylo ani co pohřbívat. Jiljímu bylo 25 let. Jeho matka domkářka žijící v Kněžiích vzpomíná, jak k ní byli vždycky všichni hodní.
Židovské rodiny bratrů Ivana a Roberta Brettschneiderových byli majiteli mlýna a parní pily v Kněžicích. Jejich dětem, dceři Evě bylo 10 let a třem chlapcům Ernovi, Františkovi a Jiřímu od 11 do 15 let. Počátkem války byli všichni vystěhováni ze mlýna a bydleli nějaký čas na bytě. Nepomohlo, že Robert Brettscheider se dal pokřtít v kostele. Občanům bylo zakázáno stýkat se s nimi. V roce 1940 byli odvezeni patrně do Terezína a odtud do koncentračního tábora. Konce války se z nich nikdo nedočkal, všichni zahynuli v plynových komorách nacistů.
Pavel Stehlík zahynul v totálním nasazení v Německu, přišel o život při pádu z jedoucího nákladního auta. Do Kněžic se vrátily k pohřbu jen jeho tělesné pozůstatky.
Během války byli zatčení gestapem a vězněni členové učitelského sboru : řídící učitel Karel Obrdlík a učitel Karel Marvan.
V Praze byl nacisty umučen úředník statistického úřadu František Obrdlík. Má hrob na kněžickém hřbitově.
Okupace a válka zasáhla tvrdě i do života některých spoluobčanů.
Bohumír Salát, vyučený zámečník, byl pro sovu lásku k letectví přijat po vojně do pilotní školy. Osudné události v naší zemi však všechny nadšené plány překazily a Bohumír Salát se ocitl na práci v "Rajchu". Bylo známo, že v Anglii létají a bojují i naši letci. Jako člen ilegální organizace vydává se s tajnými plány letecké továrny v Berlíně na cestu. Na rakouském území je však hlídkou zatčen spolu s dalším kněžickým občanem stejného jména, Jaroslavem Salátem.Křížová cesta nacistickými vězeními přivedla oba Saláty a další společníky před soud, který 23. března 1943 vynesl ortel : trest smrti sekyrou pro všehny.
Bohumír Salát ve snaze zachránit kamarády, vzal všechnu vinu na sebe. Tak se stalo, že se Jaroslav Salát po válce vrátil z koncentračního tábora a mohl vydal podrobné svědectví o statečnsti Bohumíra.
Dne 30. července 1943 umírá Bohumír Salát ve věznici Ploetzensee v Berlíně pod ostřím gilotiny. Bylo mu 23 let. Prezident republiky mu udělil Čs. válečný kříž 1939 - in memoriam.
Jaroslav Plavec z Vísky č. 13, který u firmy Ampapa v Okříškách pracoval s dalšími na výrobě oken a dveří pro německou armádu, byl zatčen a odvezen. Podnik prý neplnil plán. Místo údajné lékařské prohlídky odjel s řadou jiných z jihlavského nádraží přes Prahu a Berlín až do Štětína. To už věděli, že se stali nedobrovolnými příslušníky tzv. Thotovy organizace - polovojenské jednotky nacistů.
Už ve Štětíně bylo zle. Vyhrožování a jednání jako v koncentračním táboře. Nakonec byli naloděni a odpluli do norského hlavního města Oslo. V další cestě na sever do Trondheimu se dostali až za polární kruh. To bylo v roce 1942. Spolu s Poláky a Rusy se pracovalo za nepředstavitelných podmínek. Snad je při životě zachránilo, že směli chytat ryby v mořských zálivech. V roce 1944 se podíval na povolení domů. Protože se návrat opozdil, byl v Norsku tvrdě potrestán. Jaroslav se dvěma kamarády se rozhodli utéci do Švédska. Za střelby německé hlídky přece jen prošli drátěným plotem, který na hranicích měli Švédové, aby stáda sobů nepřebíhala do Norska. Neutrální Švédsko a Červený kříž se o uprchlíky dobře postaral. Německé úřady sdělily sice rodině v Kněžicích, že byl Jaroslav zastřelen na útěku, ale dopis ze Švédska, dopravený diplomatickou cestou, psaný Jaroslavem, rodinu uklidnil. Později se přihlásil s ostatními na našem velvyslanectví ve Stocholmu, dostali potřebné doklady a nastává další kapitola dobrodružného příběhu. Při náboru do naší armády se stali vojáky a složitou cestou byli letecky dopraveni do severního Skotska. Vojenský výcvik se konal po velením čs. důstojníků Jaroslav Plavec projel křížem krážem celou Anglii. Odminovávali ústí Temže a měl být poslán na Dálný Východ proti Japoncům. Ti však kapitulovali. Místo do Japonska se dostal 13. října 1945 do Prahy. Doprovázel totiž zásilku vankovek, které naše exilová vláda dala vytisknout v Anglii. Do Kněžic se vrátil 21. listopadu 1945 jako příslušník českoslovesnkého zahraničního odboje.
Jiří Horák (nar. 1919) vyrostl v rodině sklářského technického úředníka, později majitele brodecké brusírny. Po maturitě na gymnáziu mu otec zajistil studium na obchodní akademii v Anglii, aby získal jazykové znalosti. Tam ho zastihl začátek druhé světové války. Mezi prvními se na našem velvyslanectví hlásil jako dobrovolník. S prvním transportem byl poslán do jižní Francie, kde se tvořila čs. jednotka. Hlásil se k letectvu, byl však přidělen k dělostřelectvu. V oddílu moderních protitankových děl byli většinou bývalí studenti z Československa. K dělům však chyběly zaměřovače a střelivo. Když byla tato jednotka poslána na frontu, panoval už naprostý chaos. Francie se začala hroutit. Jiří Horák se už na frontu nedostal. Jeho jednotka byla odvolána po francouzské kapitulaci zpět na jih a odtud z přístavu Séte na uhelné lodi dopravena do Anglie. Přeplněná loď kličkovala šest dní podél španělského pobřeží v tropickém vedru bez kapky pitné vody ohrožována německými ponorkami.
V Anglii byli čs. vojáci přijati srdečně v táboře Cholmodeley. Jiří Horák jako důstojník zůstal u dělostřeleckého pluku, který byl součástí čs. jednotky obrněné brigády. Prošel parašutistickým výcvikem a přípravou na shození na území okupovaného Československa. K tomu nedošlo. Po invazi do Evropy v červnu 1944 byla čs. obrněná brigáda v počtu asi 5 tisíc mužů nasazena proti trojnásobnému počtu elitních německých jednotek v pevnosti Dunkerque, kterou spojenecká ofenzíva obešla. V květnu 1945 překročila brigáda hranice Čech. Po nadšeném uvítání v Plzni jedli naši vojáci po šesti letech na klatovském náměstí ráno ve tři hodiny opět české buchty...
Na slavnostní přehlídce v Praze jel Jiří Horák ve svém pozorovatelském tanku jako poručík dělostřelectva. Za několik dní se objal se svými rodiči a bratrem v Brodcích.
Za válečné zásluhy mu byl udělen Čs. válečný kříž a medaile Za chrabrost.
"Naše rodina byla podrobována domovním prohlídkám, které prováděla bezpečnost s místním funkcionářem KSČ. Hledali protistátní letáky. Abych se vyhnul zatčení, odešel jsem z Brodců, nastoupil do exportního oddělení skláren Tanvald v Teplicích a odtud do Skloexportu Praha. Zde jsem postupně procházel kádrovou degradací, byl mi zakázán styk s cizinci. Nakonec jsem byl přeložen a prošel řadou skláren v Čechách i na Slovensku. V roce 1952 mě stálé snižování platu a šikanování přinutilo Skloexport opustit. Připojil jsem se v Kutné Hoře k rodičům a bratrovi, kteří se tam z Brodců přestěhovali, a přijal místo řidiče nákladního auta u ČSAD. Po čtyřech letech jsem se stal úředníkem. Odkud jsem byl do půl roku z kádorvých důvodů opět propuštěn. Dalších sedm let jsem pracoval jako pomocný dělník v podniku Geoindustria v Kutné Hoře. V roce 1968 se politické poměry natolik uvolnily, že jsem mohl být přijat Ústavem nerostných surovin, kde jsem působil jako překladatel. Moje situace se zlepšila, nicméně stigma příslušníka západního odboje a syna kapitalisty mě provázelo od roku 1948 až do důchodu."
Tolik z vyprávění Jiřího Horáka. V r. 1991 byl Jiří Horák v rámci morální rehabilitace povýšen do hodnosti podplukovníka.
Naši lidé v rajchu
Na německé území, tedy "do rajchu", byli totálně nasazeni na práci mladí lidé z Kněžic. Nejvíce byl postižen ročník 1924, tedy sotva dvacetiletá mládež. Při práci v různých zbrojních i jiných podnicích tam zažili zlé pracovní podmínky, hlad, hrůzy leteckého bombardování a nebezpečí všeho druhu daleko od odmova.
Bohumil Štěpán z Vísky č. 20, ročník 1911, odjel na příkaz pracovního úřadu v roce 1941 spolu s Josefem Velebou, Janem Ampapou, Janem Rajchlem a Antonínem Plavcem. Pracovali jako zedníci ve Vídni. Bydlení bylo špatné, jídlo bídné, čekalo se na balíčky z domova. Protiletecké kryty byly jen pro Němce, při náletu se utíkalo s dekou pod meze do polí. Na vlastní oči viděli hrůzné zacházení s Židy a s ruskými zajatci. "Jednou jsem se vracel z dovolené a stará paní Dohnalová z čísla 38 mi dala balíček s jídlem, abych ho odevzdal jejímu vnukovi, Jaroslavu Škorpovi, který byl ve Vídni na práci. Věděl jsem, kde je, mohl jsem mu tuto službu prokázat. Krátce před tím však byl na to místo nálet. Všude trosky, oheň, kouř. Němeci už mě zpátky nepustili. Dali mi krumpáč a lopatu a musel s ostatními odklízet trosky a zachraňovat zasypané. Jak jsem kopal, narazil jsem krumpáčem na něco měkkého. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Kopl jsem do mrtvého lidského těla..." Tak vyprávěl Bohumil Štěpán.
Josef Plavec z Vísky č. 13 (nar. 1911) zedničil za nepředstavitelných podmínek na německo-polské hranici (Gleiwitz, Vratislav, Bytom) při stavbě metalurgického závodu I. G. Farben. Talé on zažil, jak Němci zacházeli s Poláky a sovětskými zajatci. Byl svědkem, jak strážný tlouk pažbou zajatce. Veliký vlčák, kterého si přivedl, se však vrhl na svého pána a povalil ho na zem. Všichni okolo se tajně zaradovali. "Ani ten pes se nemůže dívat na tak nelidské zacházení", říká Josef Plavec. Když se počátkem roku 1945 němečtí vedoucí jeden po druhém vytráceli a přišel rozkaz k evakuaci, uprchl Josef Plavec s kamrády a přes všechna nebezpečí se složitě dostali domů.
Adolf Krupica z Kněžic č. 124, brusič, patřil k nešťastnému ročníku 1924. V transportu do Německa byla skoro celá třída. Byli tam například Ota Zadražil, Alois Polák, Ota Zelený, Miroslav Ferda, Jiljí Nešpor, Josef Závodský, Josef Král, Marie Dohnalová, Marie Tomanová, Marie Plavcová. Jiným transportem odjeli Jaroslav Rygl, Oldřich Vaníček, Adolf Drštička, Jaroslav Diviš, František Šindelář. Děvčata zůstala v Ludwigsfeldu, chlapci vyráběli v Mnichově válečná zařízení. Vedle všech prožitých hrůz vznikala tam i blízká přátelství s dělníky odvlečenými z Ukrajiny na práci do Německa. Byly to tvrdé životní zkušenosti, ale "vůbec mě nemrzí, že jsem to prodělal. Ono člověku neškodí, když pozná v mládí kus tvrdého života. A já jsem tam navíc našel dobrého přítele, s kterým si dopisuji dodnes", dodává Adolf Krupica.
Božena Brabencová (ročník 1924), nyní důchodnkyně zemědělského družstva, vzpomíná jiné : "Na světnici nás bylo 24 děvčat. Dostala jsem se do kuchyně. Bylo tam 10 českých děvčat, 10 Polek a jedna Francouzka. Ta byla vedoucí kuchařkou. Stiskly jsme si ruce a hned od začátku jsme byly kamrádky...Největší nálet na Ludwigsfeld jsme prožily 13. června 1943. Ležely jsme v polích přikryty dekami. Spršky hlíny po výbuchu bomb se nám sypaly na pokrývky. Ráno jsme zjistily, že ležíme mezi hlubokými krátery. Divily jsme se, jak jsme mohly zůstat naživu. Vařily jsme taky v kuchyni, kde se stravovali Němci. Tam francoužští řezníci dokonce zabíjeli prasata. Z blízkého koncentračního tábora Dachau k nám dozorci se psy vodili trestance v pruhovaných šatech, aby škrábali brambory. Cestou museli německy zpívat. Byla jsem svědkem surového zacházení s vězni. Jeden z nich si vzal brambor. Dozorce to zpozoroval a ztýral vězně holí až do bezvědomí. Jiného donutil, aby svého druha křísil proudem studené vody z gumové hadice. Přesto se nám někdy podařilo podstrčit vězňům a sovětským zajatcům kousek chleba."
Naši lidé na zákopech
Koncem roku 1944 se Němeci zoufale snažili odvrátit svoji porážku. Německé velení nasazovalo naše občany, příslušníky ročníku 1922, na kopání zákopů. Byl to od nás např. Jan Syrovátka z čísla 116 a z Brodců Josef Kalenda (čísl. 36) a Josef Filkuka (číslo 49). V prosinci 1944 byli nakomandováni na rakouské území východně od Vídně. Jan Syrovátka vzpomíná : "Kopali jsme protitankový příkop 6 m dlouhý a hluboký 5,50 m. Měli jsme jen krumpáče a lopaty. Mnohým v mrazu omrzly nohy a ušil. Spali jsme na holé zemi, na vlhké shnilé slámě plné vší... Zažili jsme nálet na Vídeň. Kázeň byla přísná. Za každý přestupek se uděloval výprask. Za to že jsem Jožkovi Kalendovi připálil cigaretu, jsme oba dostali 25 ran býkovcem...Brodečtí kluci nevydrželi, onemocněli a tak je poslali domů". Potud Jan Syrovátka.
U Josefa Kalendy zanechalo onemocnění trvalé následky. Po čase se přidružila tuberkuloza a po letech neúspěšného léčení Josef Kalenda zemřel.
Partyzánská skupina v Kněžicích
Ani u nás nebyl odpor proti okupantům jen pasivní. Vznikla zde partyzánská jednotka, jejímž velitelem byl příslušník naší zahraniční armády Jan Vavrda. Byl vycvičen v Anglii a vysazen jako parašutista na našem území. Jeho stanoviště bylo ve starém mlýně u Ráčků, kde měl tajnou vysílačku. "Psal se rok 1940. Dusná atmosféra protektorátu. Otec Vavrda, bývalý rotmistr čs. armády v Olomouci, je vojákem tělem i duší. Syn Jan se narodil v kasárnách. Teď mu bylo 18 let. Těžce nesou ponížení národa. Jan navrhuje útěk do zahraničí. Otec byl již tehdy členem ilegální organizace, byl zatčen a zahynul koncentračním táboře."
Jan Vavrda přešel v únoru 1940 hranice do Maďarska. Přes území Jugoslávie, Sýrii a Francii se dostává do Anglie. Bylo potřeba parašutistů - zpravodajců pro boj v nepřátelském týlu.
"Přišel den D, 5. května 1944. Z polního letiště v italském Brindisi startuje večer čtyřmotorový bombardér Halifax. Nad Jugoslávií uskutečňuje výsadek zbraní. V italských Alpách vyskakuje italská parašutistická skupina. Letadlo se blíží k hranicím Moravy. Četař Jan Vavrda a tři druhové se připravují ke skoku. Nad vesničkou Kramolín na třebíčském okrese burácí letadlo ve výšce pouhých 120 m. Pět minut po půlnoci vyskakuje první a druhý parašutista. Letadlo se obrací a v druhém průletu vyskakují další dva. Jan Vavrda opouští letadlo jako třetí...
Dni po seskoku jsou plny nekonečného nebezpečí, skrývání, hledání spojení i úniku z obklíčení střílejících nacistů. Také zrada sehrála své. Další osud parašutistické skupiny je spjat s ilegální organizací v Moravských Budějovicích, Želetavě - Šašovicích a její odbočkou v Kněžicích. Hledalo se místo pro rádiové spojení s Londýnem. Našlo se ve mlýně u Ráčků. Miloš Ráček měl spojení s komunistickou skupinou v Moravských Budějovicích už od roku 1939. Mlýn na pokraji obce byl vhodný pro vysílání svou polohou v mírném údolí a v blízkosti jihlavské vysílačky. To zvyšovalo naději, že parašutistická vysílačka nebude odhalena. Používalo se i elektřiny z mlýnské turbíny a dynama. Hnutí odporu sahalo od Jihlavy a Třebíče až do Znojma. Organizace měla název Lenka-jih. Odutud se objednávaly a organizovaly shozy zbraní dopravovaných letecky z jižní Itálie. Dodržovaly se konsprativní zásahy. Byli jen tři, kteří věděli všechno. Jedním z nich byl nadporučík, dnes plukovník, Jan Vavrda, krycím jménem Jarda.
V sobotu 5. května 1945 vtrhla do zámku skupina občanů, inspirována pražským povstáním, odzbrojila tam gestapáky a zahájila tak povstání v Kněžicích. Partyzánská jednotka byla nucena veřejně vystoupit. Tíha a závžnost rozhodování spočinula na Janu Vavrdovi. Ozbrojené hlídky za provizorními zátarasy zajímaly posádky projíždějících vozidel nacistů. Dva neměčtí vojáci v Horách utíkájí. Jan Vavrda očekává německou odvetu. Po telefonické zprávě, že směrem na Kněžice jedou obrněná auta, dává rozkaz k vyklízení pozic. Později se ukázalo, jak to bylo správnérozhodnutí. Vysílačku od Ráčků naložili do auta, ale uniknout s ní směrem ke Stonařovu se již nepodařilo. S řidičem Holcmanem byli nuceni zanechat vůz i s materiálem svému osudu a sami se skrýt mezi stodolami. Nacisté se sice zmocnili vysílačky, ale nedopadli žádného partyzána se zbraní v ruce.
Partyzáni se spořádaným způsobem stáhli do Víského vrchu, odtud do Rychlova, kde u Nestrojilů ve stodole strávili první noc. Další dvě noci byli skryti v rekreačních chatách u rybníka Strážova."
Tolik výňatky z obecní kroniky
Poslední dny války a okupace
Jarní měsíce roku 1945 bly naplněny radostí i úzkostí. Radostí nad blížícím se osvobozením, úzkostí, že se válka přežene i přes naši obec. Bylo třeba se připravit na nejhorší. Lidé kopávaly ve stodolách a sklepích jámy a ukládali do nich nejcennější věci. V posledních dnech války se usadili v kněžickém zámku gestapáci a pálili tam dokumenty a spisy stanných soudů. Počátkem května nabyly události dramatický spád.
Sobota 5. května :
Rádio hlásí : povstání v Praze. Do Kněžic přichází navečer telefonická zpráva. Je mír, vyvěste československé vlajky. Lidé vybíhají na náves. Před Polednovým obchodem se objevily desítky papírových vlaječek ukrývaných za války. Skříň s vyhláškami se tříští pod úderem Vilímova krumpáče. Cesta davu vede na zámek, na tři gestapáky a komisařeho Wieseho. Jejich odzbrojení je rychlé, před zámek je vynešena bednička granátů, pušky, střelivo. Padly i první výstřely, naštěsí jen tak do vzduchu, z radosti.
Objevují se první partyzáni, vyzbrojeni kulometnými pistolemi. Velitel partyzánů varuje : v okolí jsou silné tankové jednotky, pokusíme se však vše zachránit. Velou noc hustě pršelo.
Neděle 6. května :
Přejíždějí občas vozy s československou vlajkou. U pošty přechází strážce pořádku s pistolí pod pelerinou. Odzbrojují se německé vojenské vozy, někde to není snadné. Při přestřelce v Horách byl jeden Němec raněn, ostatní utekli. Někteří naši muži se dodatečně hlásí dopartyzánské jednotky. Po obědě znenadání zapráskalo od Hor několik kulometných dávek. Německá obrněná auta dojela na náves. Němci pálili nazdařbůh kolem sebe. Na poště rozstříleli telefonní ústřednu a smrtelně zranili občana Adolfa Doška. Němci pozatýkali asi dvacet postávajících civilistů a odvezli je jako rukojmí do Brtnice. Týž den je přivezli zpět a propustili. Večer mluví statkář Wiese na návsi naposled jako vládní komisař : Německo válku prohrálo, vzpoura nemá smyslu.
Pondělí 7. května :
Na nákladních autech přitáhly do Kněžic jednotky SS. Němci seskákali z aut a po kopečkách rozestavěli kulomety. Prováděly se domovní prohlídky. Vojáci hledali zbraně. Když nenašli, mysleli si taky pro sebe. Někde jim byla dobrá vajíčka, jinde hodinky, ba i lampy z rádia. Četník Žídek a brtnický kaplan oznamují na schodech před radnicí tragický závěr povstání v Brtnici.
Úterý 8. května :
Vegerace na polích byla pokročilá. Bylo třeba uvláčet brambory. Na Liščí hoře sbíráme německy psané letáčky shozené z letadel. Maršál Malinovský vyzývá Němece ke kapitulaci do 23. hodiny. Z Kněžic je ne východě vidět sírově žlutý mrak, je slyšet vzdálený hukot. Navečer projela naší obcí první auta německé branné moci. Nenávidění okupanti utíkají. Auta osobní inákladní, trén, děla, tanky valily se od Okříšek ke Stonařovu celou noc. Vozidla byla ověšena vyděšenými vojáky, pěšky klopítali ti, na které nezbylo místo.
Středa 9. května :
Po ránu se valí od Okříšek ještě jeden Panther, nejtěžší německý tank. U radnice se zastaví, má poruchu, nemůže dál. Partyzánský velittel dává mladým Rakušanům na vybranou : dát se zajmout nebo odejít. Vojáci volí odchod. Velitel si toto gesto může dovolit, stejně daleko nedojdou. U tanku se kupí zvědavci. Uvnitř tanku tikají hodiny. Bylo podezření z nastražené pasti. Náves je nutno vyklidit. Velitel sestupuje sám do tanku, po chvíli vychází a v ruce zvedá obyčejný budík. Po půl jedenácté někdo vykřikl : "Rusi jedou!". Na polopásovém ukořistěném autě sedí dva rudoarmějci s automaty. Obyvatelé je hlasitě zdraví, vojáci odpovídají. Propuká nadšení. Někteří občané, hlavně mladší nasedají k ruským vojákům. Jedou rychle směrem k Brtnici a zpívají. Sem tam leží kklem silnice ohořelá auta. U rybníčka "U Františka" je několik opuštěných německých vozidel. Všude je plno Rusů. Na každém kroku lze zakopnout o přilbu, cihlu chleba, krabici s poživatinami, ruční granát či pušku. V bývalém velitelském voze stojí ruský kapitán a vyhazuje všechno možné : košile, kalhoty, přikrývky, tlumoky. "Beri, beri!" pobízí důstojník, Nastávají hotové žně. Ten si odnáší pytlík cukru, onen náruč prádla, jiný aspoň krabici sušeného mléka. Přijíždějí partyzánští velitelé, Jarka a Ruda. Sbíráme pušky, kulomet a střelivo. Celé odpoledne projížděly Kněžicemi motorizované jednotky Rudé armády. Celá ves byla na nohou. Hledaní byli ti, kdož aspoň torchu ovládali ruský jazyk. A přece měl tento den svůj stín. Odpoledne se kněžickým údolím rozlehla silná detonace. Nalezená třaskavina - rozbuška nebo granát - utrhla občanu Josefu Kružkovi z Větrova obě nohy.
9. května k večeru vydal partyzánský velitel nařízení, aby sedláci s potahy jeli ke Stonařovu sbírat válečný materiál. Na ústupu odhazovali Němci zbraně, střelivo, munici pro děla, granáty. Na zpáteční cestě potkávali vozatajstvo Rudé armády. Masy koní a vozů se valily po silnici ke Stonařovu. Kde silnice nestačila, jeli Rusové po polích. Toho dne přišli někteří hospodáři o své koně. Pochopitelně tím byli zklamáni. Koně byli jedinnou tažnou silou v hospodářství. Rusové potřebovali vyměnit své unavené a vyčerpané koně, aby se dostali rychle "na Prágu", jak říkali. Škody byly pak rolníkům nahrazeny. Ostatně v té době pobíhalo v trati mnoho opuštěných koní a nebylo těžké si nějaké chytit.
Začala nová epocha. Byl ustanoven národní výbor, obnovena činnost politických stran. Vraceli se vězni z koncentračních táborů a vězení. Byl to například Jaroslav Salát (Kněžice 148), který napomáhal Bohumíru Salátovi při útěku za hranice, byl spolu s ním souzena odsouzen k několikaletému žaláři. V Jestřebí to byl řídící učitel Antonín Macků. Vracely se i desítky dělníků, nasazených nuceně v "rajchu", pokud tak už neučinili dřív. V zámku sídlilo velitelství partyzánské jednotky. Prováděl se nábor důstojníků do jednotek revolučních gard. Řada mladých lidí tam sloužila po několik měsíců. Se zbraní v ruce pročesávali okolní lesy, kde se potloukali jednotlivci i skupinky německých vojsk. Konali se také výpravy do sousedních německých obcí a zajišťovali majetek německých občanů, který byl znárodněn. Několik rodin z Kněžic se brzy odstěhovalo do pohraničí. Jejich členové se stali národními správci na znárodněném německém majetku.
Pohled na poválečný vývoj v obci
Obodbí po osvobození se vyznačuje snahou po konsolidaci politických i hospodářských poměrů.
Ve mlýně a na pile se stal národním správcem dosavadní účetní Zdeněk Filip. Od října 1945 nastoupil nový správce Arnošt Gutwald. Došlo k velkému úpadku závodu. Teprve od roku 1948, kdy převzal vedení odborník Jan Múller, se situace zlepšila.
Prozatimním správcem statku Eduarda Wieseho byl dosavadní šafář Cyril Franz. Po něm přišel jako odborník Štěpán Mikulík. Budovy statku a obytný dům připadly obci. Hospodářaské budovy byly převážně zbourány.V domě č. 3 dostali byt učitelé. Eduard Wiese byl odsouzen lidovým soudem na doživotí. Přitížilo mu, že jeho zetěm byl velitel jihlavského gestapa R. Blume. Protože bylo mnoho zájemců o půdu, byl statek rozparcelován.
V popředí zájmu a snad funkcionářů velé obce je výstavba nové školy.
V roce 1945 byla pronajata občanům honitba na 6 let.
Rok 1947 přinesl Rychlovu elektrifikaci osady.
V Kněžicích byla telefonní síť rozšířena na 7 účastníků
Nebyla provedena zamýšlená úprava cesty do Jestřebí, což bylo jedním z důvodů, proč se tato obec později přiklonila k Brtnici.
V měnším okruhu byl instalován obecní rozhlas.
Jednalo se o autobusovém spojení s Třebíčí. Byly proto z části bývalého kravína uprveny garáže pro autobusy.
V roce 1949 bylo založeno jednotné strojní družstvo, základ příštího JZD.
Z jihlavského okresu byly vyjmuty obce Kněžice, Brodce a Hrutov a byly připojeny k okresu Třebíč.
Byly zrušeny soukromé licence pro autobusovou dopravu. Nastoupila státní autobusová doprava. Do Jihlavy jezdily autobusy čtyřikrát denně.
V roce 1949 byly v Kněžicích tyto služby : 3 hostince, 2 řezníci, 2 obchody a konzum Vzájemnost Včela, 2 koláři, 2 kováři, 2 truhláři, 2 pekaři, 1 sedlář, 3 krejčí, 1 obuvník, 2 strojní zámečníci, 2 mylnáři, 3 trafiky.
Před poutí ještě v r. 1949 začala oprava kostela, která pokračovala ještě v r. 1950. Šlo o novou omítku, nátěr střechy,okapové roury, oplechování říms, opravu a výměnu oken, dveří apod. Úhradu nesla kněžická farnost sama.
Tragicky doznívala válečná léta. Nalezeným granátem byl v Hrutově roztrhán školák Arnošt Kolář.
Ze staré školy vzniklo správní centrum obce.
V roce 1958 (28. května) postihla Kněžice bouře spojená s větrnou smrští. Přehnala se od Hladova přes Brtničku, Brodce, Kněžice a dále na Radonín. Během 3 až 4 minut bylo téměř zničeno okolí zámku, silně poškozen Větrov, Víska, Podskalí. ta své vzal i zámecký park.
V následujících letech se dočkala obec nového mostu přes Brtnici. Začalo se intenzivně pracovat na vodovodu. Byla vyasfaltována silnice přes obec směrem do Brodců a do Okříšek.
Měnová reforma z r. 1953
Obecní kronika zaznamenala ohlas této události v naší obci takto :
"1. června 1953 byl lunás zrušen přídělový systém potravin a zároveň provedena měnová reforma. Pomohla sice národnímu hospodářství, ale je třeba po pravdě říci, že mnoho našich občanů dostipoškodila, hlavně těch, kteří neměli peníze uloženy v peněžních ústavech. Za 50 starých korun byly vyměňovány 2 nové koruny. U peněz uložených v záložně byl přepočítací kurz příznivější.
Zemědělství v Kněžicích
Nadmořská výška katastru (536 - 633 m) způsobuje, že svažitá a kamenitá pole dávají v drsném podnebí užitek jen za cenu tvrdé a poctivé práce. Rolníci s nízkou výměrou půdy neměli prakticky žádné stroje. Obilí mlátili cepem nebo na malé mlátičce. Ještě po druhé světové válce bylo v obci několik mlátiček na ruční pohon. Dále měli čistící mlýnek na obilí, tzv. koník a jednoduchou řezačku na píci. Pole obdělávali malým pluhem, který zhotovil místní kovář, rádlo a "kolečka" kolářský mistr. Rolník měl dřevěné, později železné brány. Za dopravní prostředek sloužil "kravský vůz" vyrobený také v místě. Tažnou silou byly krávy. Obilí se kosilo ručně, hrabicemi nebo tzv. peroutkou.
Větší rolníci měli většinou pár koní, dva až čtyři ráfové vozy, obilní a travní žací stroj a drobné nářadí jako pluh "obracák", rádlo, "kolečka", kultivátor, podmítací "harku", brány, smyk nebo válec. U stodoly býval žentour. Od roku 1929 si pořizovali elektromor, většinou do 6 kW. Každý rolník měl mlátičku buď malou vejtřasku nebo dvojčističku, někde i s lisem. Choval 3 až 4 krávy, 4 až 6 kusů jaloviny, 4 až 6 prasat, později i prasnici.
Půda byla rozdrobena, pracovalo se na patnícti, dvaceti a více polích od časného slunka až a do tmy. Práce byla těžká. Po příchodu z pole se dlouho do noci krmil dobytek. V době špičkových prací byli do nich zapřaženi výměnkáři i děti. Hospodářský výsledek nebyl často úměrný starostem. Značná část výtěžku padala na výrobní náklady : nákup a údržbu strojů a nářadí, nákup umělých hnojiv, na řemeslníky, pojištění, daně. Záleželo také na zdatnosti a podmínkách v hospodářaství. Někdy i na štěstí.
Zemědělství však poskytovalo vždy jisté hmotné zabezpečení. Proto ta touho po vlastním hospodářství.
Mez, hraniční kámen - to byly pojmy téměř posvátné. K tomu vychovávala rodina i škola.
Postupem doby se také měnily podmínky pro zemědělství. To přestávalo být tak přitažlivým povoláním. Ukazovalo se zaostávání za průmyslem. Stali jsme se svědky zajímavého jevu. Venskovská dívka považovala za štěstí, když se provdala na hospodářství, na "dům". Od konce třicátých let a po druhé světové válce se mnoho selských chlapců matně ohlíželo po družce, která by byla ochotna nést s ním tíhu zemědělského údělu. Ožehavým se stal na vesnicici problém svobodných mládenců. A na zdatnosti dobré ženy závisel často osud hospodářství.
Na vesnci začalo přibývat strojů. Byly však drahé a využité pár dní v roce. Po válce tedy přišel vesnici pomocník - traktor. Zatím byl v státních traktorových stanicích. Rolníci nechávali někdy vlastní potahy stát a dávali si vyvézt hnůj nebo pokosit obilí. Bylo těžké využít traktorové orby a výkonných s strojů na malých, úzkých, tvarově nevýhodných polích.
Přišel rok 1949, začátek kolektivizace půdy. Údobí třídního boje.
Výzva k zakládání jednotných zemědělských družstev se u značné části zemědělců nesetkala s pochopením. Venkovský člověk se bál vstoupit do družstva z mnoha důvodů. Bylo těžké rozloučit se s navyklým způsobem života, byl strah ze změny. Byly obavy se soužití s jinými lidmi, z práce v kolektivu sousedů. Byl tu také ohled na druhé a hluboké důvody citové. Na vesnici se projevovalo působení třídního boje. Uplatnil se hlavně v rozpisu povinných dodávek. Zemědělci byli rozděleni do šesti velikostních skupin. Rozpis se vypočítával podle hektarů, nikoliv však všem skupinám stejně. Větší zemědělci měli dodávky vyšší, nižší skupiny postupně menší. Zemědělec, který splnil povinnou dodávku, mohll prodávat na tzv. volný trh, a to za podstatně vyšší ceny. To byl právě smysl diferncovaného třídního rzpisu. Při nesplnění povinné dodávky bylo nejmenším trestem nepovolení domácí porážky. Někteří zemědělci neporáželi i několik roků. V závažnýchpřípadech, kde šlo o zjevné zanedbání povinností, byl i trest vězení. Hrozilo i zabavení majetku a vystěhování zemědělce na jiný okres. Vše podle sovětského vzoru. Tohoto krajního prostředku nebylo nikdy v Kněžicích použito. Léta 1949 - 1959 byla pro vesnici těžká. K vstupu do družstva se zpravidla rolník odhodlal, až když neviděl jiného východiska.
Jednotné zemědělské družstvo bylo v Kněžicích založeno na ustavující schůzi 5. července 1949. Prvními členy bylo 15 malých a středních zemědělců s 55 ha půdy. Družstvo mělo jen pár koní.
Koncem léta 1951 došlo v Kněžicích k první úpravě půdy. Toho podzimu se začaly orat první meze...
Dalších několik zemědělců vstoupilo do družstva až v roce 1956. Další zbývající vstoupili do družstva v roce 1957 a poslední 1958.
14. prosince 1977 bylo vyhlášeno sloučení JZD Kněžice, JZD Opatov a JZD Předín v Jednotné zemědělské družstvo Horácko se sídlem v Opatově. Od 1. ledna 1993 se Zemědělské družstvo Horácko přeměnilo ve tři samostatná střediska - Kněžice, Předín a Opatov.
V roce 1992 byly všem členům a majitelům vráceny lesy a jejich majetky vnesené do družstva byly zúčtovány.
Nadšení obačnů z pocitu větší svobody bylo i v Kněžicích vystřídáno údivem a zklamáním po srpnové vojenské okupaci naší země.
Kronika píše :"Hlavní přesuny vojsk se děly po silnici Okříšky - Brtnice - Stonařov - Jihlava. Přes Kněžice jely menší vojenské transporty po dvě noci. Od Okříšek ke Stonařovu se valil obrovitý tank. Občané probuzeni lomozem vykukovali za záclonami okem. Vojenská kolona se u kostela zastavila, patrně se těžko orientuje, ukazatele směru zmizely."
Kronika poznamenává dále : "Naši občané nebyli v dramatických dnech srpna jen pasivními diváky. O pouti byl u radnice postaven stůl s podpisovými archy. Ze střelnice zábavních podniků byli občané rozhlasem vyzváni, aby vyložené archy podepsali. Během dvou hodin bylo shromážděno na 600 podpisů. Rezoluce byla ihned odeslána do Prahy."
Týž rok, v den 50. výročí vzniku republiky 28. října, byly před budovou nové školy vysazeny dvě "lípy svobody".
Po 23 letech byl na kněžické návsi opět postaven vánoční strom republiky.
V r. 1969 bylo uskutečněno nové elektrické osvětlení.
V roce 1971 se pokračovalo v asfaltování silnic. Na Větrově a ve Vísce se zatím zlepšilo životní prostředí. Pro celou veřejnost pak přineslo velký prospěch vyasfaltování silnice z Kněžic do Brtnice. Začaly přípravy ke stavbě kulturního domu.
Rok 1984 je v kronice nazván také rokem přírodních katastrof. Po tropických vedrech počátkem července (až 35 stupňů) se strhla večer 12. července bouře s krupobitím. Padaly kusy ledu velikosti až slepičího vejce. Podobně tomu bylo ještě 23. listopadu. V r. 1985 se píše o "stoleté" vodě. Po deštivých dnech stoupla hladina Brtničky 21. května tak, že chybělo jen několik centimetrů a průchodnost mostu u Urbánkových by už nestačila. Zaplavena byla Šloufka, dvory, sklepy i byty. Voda z rybníka se přelévala přes hráz. Padesát nákladních aut přivezlo štěrk a kameny na zvýšení a zesílení hráze.
Osudy kněžického zámku
Žijí ještě pamětníci, kteří sledovali z povzdálí život posledního šlechtice Eduarda Mensdorfa. V zámku za kovanou branou poblíže staré lípy, na níž byla zbudována i vyhlídková terasa, přijížděly po pískem vysypaných cestách kočáry, později osobní automobil. Udržovaný park s písčitými pěšinami a zákoutími, s vodním bazénem, velikým skleníkem i zahradnictvím pro panstvo bylo možno vidět jen mezi tyčkami plotu. Po pěšinách se procházely hraběcí děti s německými vychovatelkami a učitelkami.
Členy hraběcí rodiny bylo možno vidět ještě v neděli v kostele při bohoslužbách. Bylo tam pro ně vyhrazé místo nad sakristií, tzv. "konky".
Mohou nás zajímat i drobnosti života na zámku, o nichž vyprávěl František Včelař, který byl na zámku řadu let domovníkem, tzv. klíčníkem :
"Od r. 1927 bydlel v zámku hrabě Eduard Mensdorf-Pouilly, člen šlechtické rodiny z Boskovic, francouzského původu. Jeho ženou byla sestra majitele brtnického knížete Collalta. Od něho dostávala pravidelný měsíční příjem, tzv. apanáž ve výši 5 tisíc korun měsíčně. Mensdorfové měli 8 dětí a stejný počet služebníků. Byly to dvě kuchařky, komorná, šofér, domovník, zahradník, chůva a německé a francouzské učitelky a vychovatelky. Děti se učily doma. V r. 1937 se celá rodina odstěhovala do Jihlavy..."
Dnešními obyvateli zámku byli až v r. 1944 členové tzv. Thotovy organizace. Těžili dřevo v okolních lesích. Nouze o pohonné látky nutila Němce vyrábět tzv. Tankholz. Šlo o dřevo pořezané na drobné špalíčky, které spalovalo v agregátech na dřevoplyn. Na toto palivo jezdila nákladní auta.
"V posledních měsících války se zde ubytovala skupina tajné státní policie - gestapa", vypráví pan Včelař. "Na nádvoří zámku pálili nějaké papíry. Zuhelnatělé zbytky pečlivě protřásali vidlemi..."
Do roku 1948 byl zámek neobydlen. Konaly se zde různé schze, dočasně zde sídlily třídy měšťanky ap. Po konfiskaci brtnického velkostatku v r. 1946 přešel zámek do majetku místního národního výboru. Některé místnosti sloužily za poradnu pro matky a děti.
Po založení JZD sloužily prostory zámku za skladiště náhradních dílů a sýpky. V bývalé zámecké prádelně zřízena prádelna družstevní s elektrickou pračkou. Užívali ji občané asi rok, pak si kupovali domácí pračky. V přízemí zámku byla opravna strojů, zámečnická, kovářská a kolářská dílna. Od r. 1960 zde byly kanceláře JZD. Vichřice v roce 1958 zničila zámecký park. V roce 1963 se na zámek přijeli podívat bývalí majitelé Alexander Mensdorf a další. Provoz řemeslnických dílen, poškozené stroje a vozy v zámeckém parku i stopy po vichřici byly nevábnou podívanou.
Novým majitelem se stalo v roce 1968 na základě smlouvy místní JZD. V některých místnostech zřizuje družstvo Snaha výrobu pantoflů. Dílny se přestěhovaly do mechanizačního střediska v bývalé Ovčírně. Byly provedeny některé úpravy. Zřízena byla kuchyň a jídelna. Upravena ubytovna pro brigádníky. V r. 1972 zavedeno ústřední topení.
V obytné části zámku - dosud ve správě obce - a zbytek bývalých panských důstojníků, kde byla garáž autobusů ČSAD, dostala vnější úpravu.
Z nejnovějších oprav nutno připomenout, že po zbudování zdravotního střediska došlo na úpravu okolí před celým zámkem.
Je připravena parková úprava a byly opraveny starobylé pilíře bývalé brány. Obecní úřad věnuje zámeckému areálu mimořádnou pozornost.
Všechny revoluční změny se promítly i do života naší obce. Jejich předzvěstí byly už pokusy o první soukromé podnikání v různých oborech, ale i události kolem svatořečení Anežky České. Tohoto aktu se účastnil i kněžický občan, zemědělec Josef Kučera.
3. ledna 1990 proběhla ustavující schůze Občanského fóra.
V červnu proběhly svobodné volby do Federálního shromáždění a do České národní rady.
Soukromé podnikání
V průběhu roku 1991 vznikly v Kněžicích tyto soukromé provozovny :
Věra Smolíková - občerstvení, výroba a prodej zmrzliny
Iva Kourková - smíšené zboží
Jiří Vítek - obchodní činnost
Zdeněk Juračka - občerstvení , bufet (kino)
František Krupica - hostinec, smíšené zboží
Ivan Šaroun - hostinec
Jitka Pulicarová - smíšené zboží, výroba a prodej zmrzliny
Miloš Hons, Brodce - hostinec
Josef Boehm - sklenářství
Milan Novotný - opravna jízdních kol
Frant. Nechvátal - kovovýroba
Navrácení znárodněných majetků
Podle zákona 403/90 Sb. byl navrácen v Brodcích majetek již zemřelého majitele brusírny Václava Horáka. Převzal jej jeho syn pplk. v záloze, účastník západního odboje Jiří Horák. Jde o starý objekt brusírny a určitou výměru pozemků. Za znárodněné dva rodinné domky byla poskytnuta částečná finanční náhrada.
Podle téhož zákona byl vrácen objekt soukromé brusírny skla Antonínu a Otakaru Zadražilovým.
Perzekuce našich občanů v padesátých letech
Je potřeba se zmínit o našich třech spoluobčanech a rodácích, kteří byli z politických důvodů odsouzeni k víceletým trestům odnětí svobody.
František Holcman (nar. 1909), známý majitel autobusové dopravy, byl obviněn Státní bezpečností z údajného pašování dopisů z jihlavské věznice. Hlavním důvodem však bylo, že vytrvale odmítal znárodnění své autodopravy. Byl odsouzen na 6 roků žaláře, k pokutě 10 000 Kčs a zabavení autobusu. Celý trest si odpykával v Jihlavě, ve věznici na Borech a v jáchymovských dolech. Vrátil se ve špatném tělesném a hlavně psychickém stavu. Zemřel r. 1985, aniž se dočkal rehabilitace, aniž by se mu někdo omluvil. Rodině byla předána teprve nedávno zpráva o rehabilitaci Frant. Holcmana.
Kněžický rodák Jan Partl (nar. 1910) byl už za okupace vězněn gestapem. Po válce byl poslancem lidové strany. Měl i další funkce. V roce 1948 byl odsouzen pro pomlouvačné řeči proti KSČ. Podle vyprávění jeho dcery pracoval pak jako pomocný dělník. V roce 1955 byl zatčen a odsouzen k 12 letům vězení a k propadnutí majetku za protistátní činnost a velezradu. Při politické amnestii v r. 1960 byl propuštěn z Valdic a pracoval jako dělník na pile v Telči, později jako účetní na Státním statku Kasárna. Tvrdé perzekuci byla vystavena celá jeho rodina. Jan Partl zemřel po automobilové nehodě v roce 1975.
Malorolník František Vilím, číslo 36 (nar. 1903) byl odsouzen v r. 1950, že z nenávisti vůči politickému zřízení úmyslně nesplnil dodávky zemědělských plodi a výrobků, že zanedbal řádné hospodaření a že vedl pobuřující řeči. Rozsudek zněl : těžký žalář v trvání jednoho roku doplněný jedním tvrdým ložem čtvrtletně, peněžitá pokuta 20 000 Kčs, ztráta občanských práv, konfiskace jedné pětiny jmění. Celý trest si odpykal ve věznici na Slovensku. Než vstoupil do JZD, dojížděl denně do Krahulova, kde dělal kočího na statku. Neunesl psychicky selou tragedii a v r. 1968 ukončil dobrovolně svůj život.
Selské vozy a sáně
K základnímu vybavení zemědělce patřil dřevěný vůz "ráfák". Zhotovovali ho místní kováři a koláři z kujného železa a z vyzrálého dobře vyschlého bukového, dubového a jasanového dřeva. Protože to nebyla levná záležitost, věnoval mu zemědělec náležitou péči. Vůz tak sloužil i několik desítek let, často i dvěma generacím. Setkali jsme se s ním ještě v JZD, ať to byl prkeňák, bedňák či žebřiňák.
Tyto vozy dosloužily koncem šedesátých let. Ráfáky byly nahrazeny valníky s gumovými pneumatikami. Do dřevěného vozu snad ještě někdy záhumenkář zapřáhne krávu, jinak uvidíme jeho části, hlavně kola, jako dekoraci. Ty vozy, které z nostalgie tu a tam stojí ještě pod kůlnou, propadly bezadějně červotoči. Z paměti lidí se ztrácejí i názvy jejich částí. Bylo by škoda, aby byly zcela zapomenuty, protože patřily k dennímu odbornému jazyku dřívějších zemědělců.
Užívalo se názvů českých, někdy i německých, často však zkomolených.
Hlavní částí vozů bylo kolo. Skládalo se z hlavy, špic, loukotí, ráfu a nápravy, která byla zakončena štekslí a lóniky. Předek vozu tvořila ramena, stolička, nápravník (akštuk), voplín, podjížďka, klanice, podstavky (u žebřin líšně), ardeň a oje, na jehož konci byl kovový výčnělek, zvaný formánek. Vůz musel mít brzdu (šlajf), nosič brzdy (trogl), ruku k brzdě (šlajfhulc), šandy a brzdící špalky (pracny). Zadek vozu tvořila ramena (sanice), která byla spojena svěrákem s rozvorou, zakončenou hřebem - závozníkem. Dále tam byl zadní nápravník, stolička, klanice, palečky a oka.
Nejjednodušší úprava vozu byla pro dopravu hnoje. Vůz měl jen dřevěnou desku a dvě, nejčastěji čtyři prkna. Desce s pevným předním a zadním čelem se říkalo koš a vůz takto vybavený byl připraven pro odvoz brambor.
Vůz vprodloužené úpravě s delší rozvorou a žebřinami sloužil k dopravě snopů obilí a suché píce. Žebřiny tvořily rám horní (s nosem) a rám dolní. Oba byly spojeny mečíky. Žebřiny bývaly opatřeny houpačkami (boky). Kratším žebřinám se říkalo fasuňky a jezdívalo se s nimi do lesa na chvojí. Když se selský vůz rozpojil na předek a zadek, dalo se na něm vozit i dlouhé dříví (klády). Vozy povozníků z povolání měly širší ráfy. Aby se do vozu dalo zapřáhnout, byly nezbytné váhy, rozporky a držáky. Kováním váh a rozporek se říkalo kruh a cuchta. Pro pohodlí kočího býval vůz vybaven sedadlem, kterému se jinak neřeklo než "šajstrok".
V zimě a ve sněhu se ještě v padesátých letech používaly sáně. Vyráběli je opět místní kolář a kovář. Bylo třeba vybrat silnější bukový kmen s ohnutými kořeny, které vytvořily tzv. nosy. Dalšími součástmi byly přední a zadní hnátky, které byly spojeny stoličkou. Sáně doplňovala podlážka, klanice, prkna a důkladně okované oje, které bylo připevněno k saním dlouhými šrouby. Sanice bývaly okovány ráfy, které se osvědčovaly zvláště při dostatku sněhu. Když bylo sněhu málo, byly lepší nekované.Nezbytným doplňkem saní byla železná stupačka s ozuby, na kterou si kočí stoupl a cestou z kopce brzdil. Na takových saních se v zimě vyvážel hnůj. Na vožení dřeva v lese se sáně přestavěly do "vampol". Kněžičtí formani vozili na saních i dlouhé dřevo.
Sáně na dopravu osob byly lehčí konstrukce a říkalo se jim korba.
Nezbytným doplňkem spřežení se saněmi byly rolničky, připevněné na postrojích koní.
Ledování v Kněžicích
Mezi vánocemi a Novým rokem - podle počasí i později - ožila náves cinkotem rolniček a práskáním bičů. V Kněžicích se ledovalo.
Emil Došek, kdysi řezník a nájemce místního hostince, nyní v důchodu vzpomíná :
"Ledovat se dalo, jen když led na rybníku byl dostatečně silný, aby bez nebezpečí unesl sáně naložené ledem i s potahem. Byla to práce obtížná, těžká, třebaže jsme ji prováděli za mrazivého počasí, pořádně jsme se při ní zahřáli. Zkušenými a osvědčenými ledaři byli Alois Němeček, František Šindelář, František Komárek, Jakub Velc a jiní. Na práci byli náležitě vybaveni. Meli přiměřené oblečení a na nohou "hulky", zhotovené po domácku, na vysokých dřevěných podrážkách. Používali pily z katru na dřevo, které měly na jednom konci dřevěné držadlo a na druhém závaží. Jimi odřezávali ledové hranolky, pomocí háků je odvalovali z vody a nakládali na zvlášť upravené sáně. Led odvážely dva páry koní. Nazpět jezdívali klusem. Bylo potřeba spěchat, aby nás nepřekvapila obleva. I tak práce trvala několik dní, někdy celý týden. Led se spouštěl do lednice po skluzavce. Jednotlivé bloky se rovnaly na sebe a skuliny se zasypávaly ledovou tříští. Navíc se ještě polévaly vodou. Po zmrznutí vytvořily jednolitý hranol, který sloužil k chlazení masa a piva. V průběhu roku led zvolna roztával a postupně se ze všech stran zmenšoval. Poslední kus vydržel až do podzimu."
Ledování zaniklo u nás počátkem padesátých let. Nahradila ho chladírenská technika. Zůstalo jen ve vzpomínkách dříve narozených a na stránkách obecní kroniky.
Kněžičtí formani
Toto povolání v Kněžicích velmi kvetlo. Vedle formanů z povolání působili i tzv. furberkáři. Menší a střední zemědělci si v zimě nebo v údobích, kdy bylo na polích méně práce, přivydělávali formankou.
Formani vyjížděli denně ráno s vozy "klaďáky" k lesu. Z pasek nejdříve vytahali - našráfovali - klády a nakládali. Menší kusy ručně, větší hasáky, sochory a venháky a někdy po návalech i koňmy. Pak jeli do Kněžic na pilu k Brttschneiderům, někdy do Jihlavy, nejčastěji do Okříšek na pilu nebo na dráhu. Na zpáteční cestě se zastavili v Okříškách u Oberreiterů, osvěžili se a nakrmili koně.
Náklady dřeva byly obdivuhodné. Na pár koní to bývalo 5 až 6 metrů dřeva. Pamětníci dosud vzpomínají na scény při vlečení těžkých nákladů do Hor. Rekordní náklad vezl kdysi věhlasný povozník František Nešpor č. 96, kdy jediné dřevo mělo 9,18 krychlových metrů. Pomáhal mu nakládat Viktor Syrovátka a Karel Paznocht. Do Okříšek dřevo skutečně dovezl, ale do Hor ho táhly tři páry koní.
Na formance nikdo nezbohatl, ale pro některé to bylo celoživotní povolání. Byli to příslušníci rozvětvené rodiny Syrovátků - Viktor, Miloš, jeho otec Ludvík a František, kterému se říkalo Franci. Z měnších zemědělců se věnovali povoznictví Antonín Nešpor, Karel Paznocht, František Šindelář a Josef Velc. Na "dlouhý" jezdívali také u Partlů, Nestojilů, Divišů pod farou a jinde. Z lesa se nevozily jen klády, ale i kůra na tříslo a "brusný" do papírny.
K formanství bylo zapotřebí kus opravdového chlapství, fortele, obratnosti a síly. Soumrak povoznictví nastal počátkem padesátých let příchodem motorizované dopravy.
Zajímavé jevy v životě obce
Do konce 2. světové války a mnohdy ještě po ní měl život zemědělské obce své zvláštní rysy. V Kněžicích souvisely značně se změdělstvím, spojovaly obec také s ostatním světem.
Byla zde běžná venkovská řemesla. Někteří chalupníci měli řemesla dvě. V létě byli zedníky, v zimě chodili do lesa na drva.
Jen několik desítek dělníků pracovalo na pile a v brusírně.
Vedlejší činnost při zemědělství provozovali handlíři. Obchodovali s dobytkem, původně hlavně s volky, později se zaměřili na koně. Chodívali na dobytčí trhy až do Hustopečí a Moravských Klobouků. Kupovali jednoletá a dvouletá hříbata, zaučovali je k tahu a tím je zhodnocovali. Zaučené s výdělkem prodávali. Nikdo ovšem nezbohat. Vedle odborných znalostí a obchodních schopností se tu uplatňovalo i kus vášně, druh sportu. Mezi kněžickými handlíři měli své postavení rolníci Diviš z čísla 30 a Karel Paznocht z čísla 9.
Do Kněžic přicházeli také lidé odjinud. Provozovali obchod, některá řemesla nebo tu hledali zdroj své dočasné obživy. Se zemědělstvím souvisí i příjezd kolomazníka. Na dřevěném trakaři vozil kolomaz, mazadla na boty a postroje a leštící krémy.
Zvěrokleštič čili miškář byl pravidelným návštěvníkem. Tehdy hospodáři chovali na maso nebo k tahu výhradně volky a dávali proto mladé býčky kleštit (kastrovat).
Přicházeli agenti nabízejícíc hospodářské stroje, hlavně odstředivky na mléko. Vnucovali i pícní vápno a jiné přípravky pro dobytek. Hospodáři však mívali často trpké zkušenosti.
S odboytkem se obchodovalo jinak než dnes. Řezníci sami přicházeli k hospodářům. Už na zápraží hlasitě volali : "Co na prodej?". Prasata i hovězí dobytek se prodávaly "kupecky", to je bez vážení, odhadem. Často se dlouho a úporně smlouvalo. Pro vejce a máslo si chodily vajíčkářky. Nakoupené zboží naložily do dřevěných nádob, tzv. pantovnic a odnášely je na zádech pěšky do města.
Obchodovalo se i se selaty. "Prasečkáři" nakupovali selata na Znojemsku a Jaroměřicku. Přiváželi je na bryčce tažené koněm a prodávali. V Kněžicích byl znám svým obchodnickým nadáním a výřečností brtnický obchodník Brychta.
Z Rokytnice přicházeli sítaři. Nabízeli síta, řitice všech velikostí. Dokud bylo málo mlátiček, bylo toto zboží potřebné.
Z řemeslníků byli rádi viděni sklenáři, kteří nosili tabulkové sklo v dřevěné krosně na zádech. Zemědělství dávalo příležitost k práci přicházejícím sedlářům, opravujícím postroje, ale také košíkářům a opálkařům.
Vápeník přivážel koňským povozem náklad vápna. Do všech stran volal : "Váp, váp!". Lidé chodili s pytli a kupovali.
Mezi přijíždějícími zelináři vládla na návsi tvrdá konkurence. Zato bývala zelenina vždycky čerstvá a levná. Před druhou světovou válkou se obejvoval okurkář. Semotán. Invalida s dřevěnou nohou měl na voze, taženém spřežením mul, otevřené škopky s kyselými okurkami. Zpěvavým hlasem volal : " Kyselé okurky, taky cibuličku, cibuli!".
Vesnická stavení navštěvoval dříve vlasař, který kupoval ženské vlasy. Kartáčník odebíral od hospodářů kkoňské žíně a vyměňoval je za kartáče.
Kněžice byly trhovou obcí se čtyřmi výročními trhy. O jarmarcích přijížděli trhovci, postavili plátěné boudy a prodávali různé zboží. Cukrář nabízel turecký med a jiné sladkosti. To bylo na návsi. Za mostem u potoka, kde se říkávalo na tržišti - dodnes se ten název urdžuje - se kupoval a prodával hovězí dobytek.
Ještě ke konci první republiky do Kněžic chodili žebráci. Starší a nuzně oblečení lidé klepali na dveře a prosili o almužnu nebo kousek chleba. Bývali většinou z Brtnice. Hráli někdy na flašinet, kolovrátek čili vergl. Někdy se objevil "lepší" žebrák. Na vozíku taženém psem měl orchestrion, papoušek v kleci vytahoval zájemcům za úplatu "planety".
Tři nebo čtyři potupní hudebníci, šumaři, obcházeli stavení a hráli. Podobně později mladší trampi s kytarou.
Koledníci o vánocích a Třech králích navazovali sice na lidové tradice, ale také vztahovali ruce.
O lidi, kteří upadli do bídy a nemohli pracovat se musel